They don't need to understand

5. Kapitola

Ještě, že byla dneska sobota, protože bych vůbec nebyla schopná jít do práce a horká sprcha mi taky příliš nepomohla. S mokrými vlasy a jen v ručníku jsem se vrátila do ložnice, kde v mé posteli ležel Andy. Když jsem odcházela tak spal, teď už byl vzhůru a jeho potetované tělo kontrastovalo s mým světlým povlečením. Vypadal úžasně. Slunce se mu odráželo ve vlasech, a když se člověk podíval v tom správném úhlu, vypadalo to, jako kdyby měl svatozář.

„Co bys dnes chtěla podniknout, babe?" ptal se a já si až později uvědomila, proč tam tak ležel. Chtěl mě rozptýlit, abych si nevšimla, že drží v rukou můj telefon.

„Any? Co jsi udělal?!" vykřikla jsem a snažila se po telefonu natáhnout.

„Nic, co určitě nechce udělat sama." Smál se, když mě uvěznil pod sebou. Několikrát mě políbil, než mi podržel telefon před očima, abych viděla zprávu, kterou poslal Willovi. Nevím, co mě znervóznilo víc, jestli fakt, že mu něco takového napsal nebo to, že bych vůbec nepoznala, že jsem to nepsala já.

„Ty ses zbláznil?!"

„Ne. Píšeš si s tím chlapem už půl roku. Je načase zjistit kdo to je. Udělat další krok."

Pokračoval ve svých absolutně „nevinných" odpovědí. Kdyby nebyl tak neodolatelný, dávno bych ho za to zabila.

„Ale, co když se to pokazí?"

„A co by se mělo pokazit, babe? Víš, že já taky nebudu pořád k mání a byl bych rád, kdyby se pro tebe našel někdo, kdo na tebe bude rád dohlížet, když budu pryč."

„Pominu ten fakt, že mi kecáš do života. Abych ti řekla, že nic vtipnějšího jsem od tebe snad nikdy neslyšela. Ty, který nenávidíš závazky, nechceš být dokonce života svobodný?"

„Víš, že to tak není úplně pravda. Ty jsi můj největší závazek, babe. A tak to vždycky bude."

Překvapil mě. Schovala jsem mu hlavu mezi rameno a krk. Otřásl se, když se ho dotkly moje mokré vlasy.

„Nechci nad něčím takovým přemýšlet."

„Proč? Je to realita a oba to víme. Zkoušeli jsme to už tolikrát, vzít to vážně, ale nikdy to nefungovalo."

„Já vím. Já to vím, Andy, jen prostě, jsem takhle spokojená. Vyhovuje mi, jak to teď mezi námi je. Jsi můj nejlepší přítel a já se bojím toho, co se stane s naším přátelstvím, až se naše cesty rozejdou."

„Nic se nestane, babe. Řekl jsem ti to už tisíckrát. V mém životě je pro tebe vždycky místo, velmi speciální, protože pro mě jsi speciální a nikdo mě nepřinutí k tomu, aby to bylo jinak. Nemysli na budoucnost. Teď je teď."

„Někdy ti opravdu nerozumím."

„Víš, že jsi ty jediný člověk, který mi rozumí ze všech nejvíc." Usmál se na mě, než mě políbil na čelo a zmizel v koupelně. Oblékla jsem se do prvních věcí, co mi přišly pod ruku, abych se v kuchyni pustila do přípravy snídaně. Skoro jsem se pořezala, když jsem uslyšela zvonek. Kdo to může být? Nikoho nečekám. Otevřela jsem dveře od bytu a v tu samou chvíli litovala, že jsem se nejdřív nepodívala, kdo to je. Protože jsem se ocitla tváří v tvář své matce, kterou jsem takhle po ránu rozhodně nechtěla vidět.

„No dobré ráno." Vyhrkla na mě ostře a hned se nacpala dovnitř.

„Děje se něco, mami? Není teď úplně nejvhodnější doba."

„Na mě si snad trochu času najdeš, ne?" odpoví stejně nepříjemně, jako jsem se já ptala. Viděla jsem, jak si mě prohlíží, i když jsem vlastně byla oblečená, v Andyho tričko a legínách jsem si pod jejím pohledem přišla jako nahá.