Just Friends?

Útěk

Už si nevzpomínám...byl to nějaký dospělí. Jeden z bližších lidí. Respektovala jsem ho. Už nevím, ale musel udělat něco hodně špatného. Jak je možný, že si ho nemůžu vybavit.

Už asi uběhla čtvrthodina, tak jsem zamířila za Jednatelkou. Vůbec se mi tam nechtělo. Došla jsem k hnědým dveřím a zaťukala. „Dále," řekla Jednatelka. Vešla jsem dovnitř.

„Jdeš o 10 minut později," řekla naštvaně, jako kdyby o něco šlo. O nic pořádného nejde. Sakra! Zapomněla jsem na Pětku. Budu se muset víc snažit. „Promiň," řekla jsem a podívala se na podlahu, kde moje oči po zbytek rozhovoru zůstaly. 

Pořádně jsem neposlouchala. Stejně mi celou dobu nadávala. Možná bych se neměla snažit, po tom co mi Pětka udělal. Tohle fakt nebylo hezký.

„Klaudie! Posloucháš, nebo zase létáš v oblacích?" řekla důrazně Jednatelka. „Létám v oblacích, nepotřebuji poslouchat každou drobnou chybu v mém životě," řekla jsem bez přemýšlení nad následky. „Takhle drzá jsi neměla být. Chtěla jsem tě hned neposílat na misi, ale když jinak nedáš, klidně tě hned pošlu," řekla a škádlivě se na mě usmála. Pořád jsem měla oči na podlaze, takže ke mně Jednatelka přišla a zvedla mi hlavu. „I když bych to měla možná odvolat, takže byste se mohli s Adamem vzít," řekla a usmála se ještě víc. Nebreč, Klaudie! Nebreč!

Vyšla jsem ze dveří. Už mi to bylo jedno. Možná mě zabijou, možná taky ne. Ať si matka dělá, co chce.„Klaudie! Kam si myslíš, že jdeš?!" zařvala a já jen klidně šla dál po chodbě. Chtěla jsem zaťukat na Pětku, ale proč? Stejně mě jenom využívá. Asi.

Utíkala jsem dlouhou chodbou, ale někdo mě zatahal za tričko. Že by Jednatelka, Pětka, nebo... Otočila jsem se a spatřila Pětku. „Neodcházej! Mám plán, jak nás odsud dostat," řekl. „Jdi do prdele," odpověděla jsem a běžela ještě rychleji. Narazila jsem do nějaké člověka. Proč mi všichni pořád překáží?! Adam, no jasně. Ohlédla jsem se za sebe, možná tam jsou nějaký výhody. Co já vím, třeba uličky. Ne, nejsou tam. Maximálně tam stojí Pětka. Co mám sakra udělat?

„Klaudie, co se děje? Počkej seženu Jednatelku," řekl Adam s ustaraným výrazem. Strčila jsem do něho a řekla „Promiň." Běžela jsem jako o život. Pětka mi byl v patách. Slyšela jsem jeho dech. Otevřela jsem velké dveře a rychle je zavřela za sebou, takže praštily Pětku do obličeje. Ať si v Komisi zůstane, když nás sem zatáhl.

„Klaudie! Zastav prosím," už dokonce křičel Pětka. „Nechci ti ublížit," řekl. Jak mi může ublížit? Hodil po mně klacek. Fakt dobrý. Nakonec mě doběhl a to jsem skoro doběhla k kufrům. Zastavil mě a řekl „Klaudie, prosím přestaň, mám plán," ani jsem se mu nechtěla na ten hnusný obličej podívat. „Jednatelka tě hrozně moc chtěla. Pořádně za to nemůžu. Zastřelila by mě tu, kdybys nešla," řekl s ustaraným výrazem. Tak tohle mu fakt nežeru. „To je naše jediná šance zachránit svět," nakonec řekl a spadl do měkké trávy. Lehla jsem si vedle něho. „Ok." Ano, to jsem řekla a nejsem na to pyšná. Odpustila jsem mu. Nebo alespoň po tu dobu, co tu jsme. Pak prostě odejdu a bude po všem.

Pak jsem si vzpomněla na tu otázku. Kdo je ten muž, kterého tak nenávidím?
________________________________
Omlouvám se za tak dlooouhou pauzu psaní😭
Už mám přes 400 přečtení!!! Jste zlatíčka😍

530 slov🙁
(Hodně krátká kapitolka🫢)

Kdyžtak děkuji za podporu DenisaVpenkov a můžete se kouknout na její super příběh "Můj život"🫶🏼