Just Friends?

Komise

Flashback
„Ahoj, co se děje?" zeptal se mě nějaký hezký hnědovlasý kluk. Neodpověděla jsem a seděla tam, zakoukaná do něho s uplakanýma očima. „Já jsem Adam," řekl a usmál se. „Já jsem Klaudy," řekla jsem a usmála se nazpátek. „Maminka je na mě hodně naštvaná nebo až zjistí, co se stalo, tak bude. Když někdy udělám chybu, tak mi za to maminka dá trest. Já se bojím," řekla jsem, spíš zakuňkala. Adam ke mně přišel a objal mě. „Ty to zvládneš, věřím ti," řekl. Věřím ti. „Zítra sem po obědě přijď. Nikdo tohle místo nezná, bude to náš tajný úkryt," řekl a odešel. V bříšku se mi objevil takový divný pocit-takové šolichání. Byl to můj první kamarád.
________________________________

Otevřela jsem oči. Seděla jsem na trávě zabalená do klubíčka. Porozhlédla jsem se kolem a vyběhla se schovat do našeho úkrytu. Na papírek jsem napsala Adamovi vzkaz, pokud se tu po těch 20 letech ukáže. Našla jsem náš deníček. Chvíli jsem si ho četla, ale pak jsem se rozhodla jít za mámou. Nemůžu před ní pořád jen utíkat.

Vešla jsem do obří šedé budovy, která pro mě bývala domovem. Věděla jsem, kde bude. Šla jsem kolem spolku lidí "koho máme zabít". Byl tam někdo nový, seděl na mém místě. Konečně se matka rozhodla to místo někomu předat. Zastavila jsem se, abych zjistila, kdo to je. Pětka?! Otočila jsem se a běžela za mámou do kanceláře. Mám chuť ji propíchnout.

Třikrát jsem zaklepala na dveře jako malá. Jednatelka mi otevřela dveře. „Slyšela jsem, že jsi se nedávno potkala s Adamem," řekla. „Ano, a co s tím?" řekla jsem. „Pamatuješ si na naší dohodu. Moji s Adamovo matkou," řekla. „Ne?" „Jednou jste si tak hezky hráli, a tak jsme se rozhodly sepsat smlouvu o závazku, neříkej mi, že jsem ti to neřekla," řekla. Sedla jsem si na jedno křeslo a zavrtěla hlavou. „Neboj se drahoušku, můžu to zrušit jestli chceš," řekla a mile se na mě usmála. Kývla jsem a sklonila hlavu k zemi. Možná změnila názor a bude se mnou chtít vycházet dobře. Co jsem jí to chtěla říct?

„Proč mě tady chceš?" zeptala jsem se, i když jsem moc dobře věděla odpověď. „Ty víš proč," řekla a už nebyla tak veselá. „Ale Pětka tady nemusí být," řekla jsem. „Taky utekl jako ty," řekla. Vstala jsem a rozhodla se odejít. „Kampak máš namířeno?" řekla.„Pojď se mnou, mám pro tebe něco na práci. A mimochodem jsem tvé místo někomu předala," řekla a chytla mě pevně za zápěstí. Šla jsem s ní.

„Copak děláš chlapče," řekla. Pětka se na ni otočil a jeho zrak spadl na mě. Začali spolu mluvit. Já je radši neposlouchala. „Proč tady vlastně chceš Klaudii? Co s ní máš v plánu?" zeptal se Jednatelky Pětka. „Jsem její máma. To ani nemůžu vidět svoji dcerku? Ale abych ti odpověděla, tak znáš mé pravidlo; tvé činy se ti vrátí? Přesně to ji čeká," řekla. Pětka se jen zmateně na mě podíval. Chtěla jsem vymanit ruku z jejího pevného sevření. „Víš co, začneme hned teď. Tohle není nic zlého. Budeš mi říkat normálně máma," řekla jako kdyby si to doopravdy přála. Jen jsem poslušně kývla hlavou a smutně se podívala na Pětku. „Zlatíčko, Pětka tě nezachrání." Slzely mi oči jako malé. To nemůžu dopustit. I tak mi spadla slaná kapka a valila se po tváři.

„K tvé práci, Klaudie," řekla. „Budeš dělat to, co jsi vždycky chtěla," řekla a usmála se. To nezní dobře. „Přece jsi vždy chtěla zabíjet, to si nepamatuješ?" řekla. „Ne, to jsem vždycky nesnášela. Proto tě taky nesnáším. Radši mě zabij, než abych musela dělat tohle," řekla jsem s úplně klidným výrazem. „Nemůžu tě zabít. Chci tě přece provdat za toho Adama," řekla. „Hm," řekla jsem. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. „Cože?!" vykřikl Pětka. Protočila jsem oči. Matka to nemyslí vážně, jen se mě snaží vystrašit. Jednatelka se usmála a nechala Pětku být. Naznačila jsem, že o nic nejde a šla za mámou. Pětka to pochopil.

„Koho po mně chceš zabít. Kdybys to byla ty, tak to udělám se vší radostí," řekla jsem. Jednatelka se na mě zamračila a pokračovala do její kanceláře. „Máš na chvíli volno," řekla, „Za 15 minut tu buď," řekla a začala prohlížet nějaké složky. „A nechoď za Pětkou!" řekla.

Šla jsem do svého pokoje. Našla jsem nůž. Mám chuť ho do sebe zapíchnout. Nechci tu být. Lehla jsem si na postel a zabalila se do deky. Ten nůž byl můj první. Nesnášela jsem ji a ten nůž jsem použila možná tak dvakrát. I tak jsem byla vzorná dcera Jednatelky. Všichni mi to říkali. Jednatelka ne. Kvůli ní se chci zabít. To je tak hezký. Kdyby mě, tak někdo zachránil. Topím se v minulosti. Připadám si jako malá. Možná je to tím, že jsem ve svém mladším těle. Je pravda, že to s nožem i pistolemi umím, ale nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit. Kromě Jednatelky a ještě jeden člověk tu byl... Ale kdo??
________________________________
820 slov😙

Omlouvám se, že jsem dlouho nepsala a asi to tak bude přes prázdniny. Mám toho hodně naplánováno, takže nemám tolik času🫶

Přeji vám hezké prázdniny a děkuji za 250 přečtení🤭 Jste zlatí
Tahle kapitola taky je možná trochu slabší😐