Just Friends?

Flaška

Probudila jsem se v šest hodin a šla si udělat kafe. Nahoře se bavila Allison s Lutherem o něčem důležitém, tak jsem se rozhodla vypadnout z domu, aby měli trochu toho soukromí. Vzala jsem si kafe s sebou a vyrazila za Pětkou. Pořád seděl v tom autě (jak nečekané). Zaťukala jsem na okýnko a on mi otevřel dveře. „Co tady děláš?" zeptal se. Jsem tady na misi haha. „Nemám kam jinak jít. Prostě nevím jak zabít čas," řekla jsem a sedla si vedle něho, a potom jsem se koukla na tu budovu. „Co je na ní, tak zajímavého?" zeptala jsem se. „Jde jenom o to oko. Ty víš, proč je důležité," řekl. „Aha jasný a co je tak zajímavého na Dolores?" zeptala jsem se. Vždycky mě zajímalo proč ji tak miluje. „No...byla jediný člověk teda věc, která mi v životě dodala jiskru dál žít. Víš, co myslím," řekl a podíval se na mě. Kývla jsem hlavou a hleděla si svého. „Co to držíš v ruce?" zeptal se Pětka a usmál se na mě. „Káva by se mi hodila," řekl a sebral mi kávu. „Hej! To je moje!" řekla jsem podrážděně. Jen se na mě škádlivě usmál a vypil ho. V tom se Pětka zaměřil na jeho cíl-toho doktora. Chytil mě za ruku a teleportoval nás do auta doktora.

„Propána boha!" vykřikl doktor. „Jedna šance, to je vše co máš. Jedna šance mi říct, co se děje v té laboratoři," řekl a zdůraznil druhou větu. „J-já vyrábím výrobky pro falešné pacienty. Účtuji pojišťovnám a poté je prodám za peníze na černém trhu," řekl vyděšeně. Kdo by taky nebyl vyděšený v této situaci. „Včetně očí?" zeptal se Pětka. „Ano, ty se prodávají nejvíce. Mám listinu, ehm čekací listinu asi 20 zákazníků," řekl. „Takže to číslo," řekl Pětka a držel nůž u mužovo krku. „Ano, zřejmě je tam," řekl pořád vystrašený doktor. „Potřebuji tu listinu. Teď." řekl. „No, já ji nemám u sebe," řekl doktor. „Mám ji u sebe v laboratoři," řekl a Pětka mu sundal nůž z krku. „Zaveď mě tam, teda nás," řekl už ne tolik naštvaně Pětka. Šli jsme za doktorem do té laborky, jenže odtamtud začal vlát oheň. Pětka tam stejně běžel. „Pětko ne!" vykřikla jsem, ale to už bylo pozdě. Laboratoř vybuchla. Spadla jsem na zadek a pomalu se zvedla s rozcuchanýma vlasama. Na zemi ležel i Pětka. Přišel ke mně a podal mi ruku. „Jseš v pohodě?" zeptal se. Chytla jsem jeho ruku a vstala. „Jo, nic se nestalo" řekla jsem.

Vydali jsme se někam do města? Asi. Vstoupili jsme do obrovské knihovny. „Takhle krásnou knihovnu jsem nikdy neviděla," řekla jsem. Znala jsem jenom hnusnou knihovnu v Komisi. Pětka se uchechtl a zamířil ke schodům. Vyšli jsme do 3. patra, kde Pětka vytáhl flašku s alkoholem. Ooo. Otevřel ji a ochutnal tu vzácnou tekutinu (pro mě). Taky jsem se chtěla napít, ale v tom mi vytrhl láhev z ruky. „Ty nebudeš pít, holčičko," řekl a znovu se napil. Žádná holčička nejsem, je mi 56! Zamračila jsem se a sebrala mu flašku. Mám to teď těžký, potřebuji ten stres nějak setřást. Pila jsem, jak dlouho jsem mohla. Bylo to asi 20 sekund, což je docela dost. „Hej! Tohle nedělej, není to ještě pro tebe. Máš před sebou život," řekl a opile se na mě podíval. „Jasný starý muži," řekla jsem. „Víš, kolik mi vůbec je?" „Jo, vím," řekla jsem a lokla jsem si alkoholu. „Víš, alkohol mi docela chyběl," řekla jsem a usmála se na flašku. Pětka se zasmál. Poté mi naklonil hlavu a to mě donutilo se na něj podívat. Hodila jsem na něj nechápavý výraz. Byli jsme od sebe maximálně 8 cm.

„Proč jsi tak tajemná? Řekni mi něco o sobě," řekl a kouknul se mi až do středu mé duše. „A co chceš vědět," řekla jsem mu šeptem. „Jak to, že o mně víš tolik věcí? Co je tvé tajemství," zeptal se mě. „Je to těžký, ale možná jsem tě viděla jako malá na obrazovce a přála ti všechno nejlepší k každým narozeninám. Nutila jsem mam- teda Jednatelku, aby ti pomohla a vůbec jsem tě nesledovala," řekla jsem a zasmála se. Ale pak mi došlo, že to tak vtipný není. Pětkovi spadl veselý úsměv z obličeje. „Ty jsi mě sledovala," řekl. Zadívala jsem se na hnusný špinavý červený koberec. Nic jsem neřekla. Normálně bych tohle nikdy neřekla, ale přece jenom jsem byla pod vlivem alkoholu. Chtěla jsme vstát a odejít, ale Pětka mě stáhl dolů. „Promiň," řekla jsem smutně.
„Za co? Řekni mi něco o sobě?" řekl. Asi zapomněl, nebo to alespoň tak hrál. „Moje nejoblíbenější barva je zelená," řekla jsem. Jeho oči jsou tak krásné. Co to plácám za blbosti! Vzpamatuj se! Musíš ho dostat do Komise. Tam bude v bezpečí nebo ne? „Já mám rád modrou," řekl a usmál se na mě. Díval se mi hluboko do mých tmavě modrých očí (já do jeho očí taky). Omotal si pramínek mých vlasů kolem prstu.

„Taky vidíš-" řekl někdo, kdo mi byl povědomý. „Opilou Klaudii a opilého Pětku?" řekl nějaký otravný hlas. Pětka ode mě odvrátil zrak a podíval se na ně. „Luthere! Diego! Rád vás vidím," řekl vesele. „Luthere, vem ho a já vezmu ji," řekl chlápek celý v černém. „Ok," odpověděl ten druhý. Šli jsme- teda nás nesli kolem nějakých smradlavých popelnic. Pětka začal říkat nějaké opilé hlášky. Tomu jsem se nevěnovala. Jednou (myslím) zmínil dokonce mě. Zapomněla jsme na Cha Chu a Hazela! Zítra za nima musím jít. Vešli jsme do nějakého skladiště nebo co to bylo. Uložili mě do postele a Pětku na gauč. Ještě před tím než jsem usnula vstal z gauče. „Dobrou noc, krásko," zašeptal dotýkající se rty mých uší, a pak odešel. Víčka se mi automaticky zavřela a ta klidná, krásná černota přišla.
Spánek je báječný.

________________________________

Ahojkyy, omlouvám se, že jsem dlouho nepsala
Hrozně moc vám děkuju za 100 přečtení

961 slov🫶