Just Friends?

Fialové jablko

Fuj! Jednatelka je kráva. Koukla jsem se na Pětku a ten spal. Spánek potřeboval hodně dlouho. I když spal vypadal vystresovaně. Začal vypadat více znepokojeně. Pohladila jsem ho po ruce, snad mu to pomůže. Nepomohlo. „NE!" zařval Pětka. Otevřel oči a já rychle odtrhla ruku. Naštěstí si ničeho nevšiml.

Já si zase nevšimla Luthera, který tu už asi minutu ťukal na okno. Pětka stáhl okýnko a naklonil se přes mě k Lutherovi. „Potřebuji s tebou mluvit," řekl vážně Luther. Chtěla jsem Luthera pustit, takže jsem vylezla z auta. Ideální výmluva pro telefonát. „Kam jdeš? Musíš tady zůstat," řekl Pětka a prosebně se na mě podíval. Asi nechtěl být zrovna s Lutherem sám. Můj plán nevyšel. Sedla jsem si dozadu, kde se Klaus muchlal s Dolores. „Co tu děláš? Nech nám trochu soukromí," řekl Klaus s ironií v hlase. Pětka po něm hodil plechovku Coly, kterou jsem před chvílí dopila. Zasmála jsem se tomu a Luther mě zavraždil pohledem.

„Měli by vypadnout. S nima se nedá bavit vážně," řekl. „Souhlasím, ale Klaudie tu zůstane," řekl Pětka. „Vy si myslíte, že se nedokážu bavit vážně?" řekl Klaus. „Nedokážeš," řekli jsme všichni dohromady. Chci odejít, musím odejít. „Já klidně půjdu. Stejně to je asi rodinná záležitost. Já rodina nejsem, takže padam," řekla jsem a otevřela dveře auta. „Ty nikam nejdeš," řekl Pětka přísně. Odhoď tu zasranou modrou pilulku Klaudie! „Znáte Klause, nikdy nečekáte jeho další pohyb. Chvíli ho pohlídám," řekla jsem a škádlivě se usmála na Pětku. Ten se na mě naštvaně podíval a než stačil něco říct, už jsme byli venku.

Klaus zašel do tý večerky a já šla za ním. Ta paní pokladní tam už neseděla. „Klausi, chceš 50 babek?" řekla jsem. „Jasně že jo!" vykřikl Klaus. „Dám ti je, pokud slíbíš, že NIKOMU neřekneš, že uteču," řekla jsem. Prosím ať to vyjde. „Přísahám," řekl Klaus a já mu dala těch slíbených 50 babek. Opustila jsem obchod zadním vchodem.

Za chvíli jsem narazila na telefonní budku. Vytáhla jsem účtenku a zavolala na to číslo. „Dobrý den, co si přejete?" zeptal se nějaký muž. Hledala jsem heslo. „Haló?" řekl muž. „Dejte mi minutku," řekla jsem a dál hledala heslo. Fialové jablko? Kdo tyhle hesla vymýšlí? „Prosím jedno fialové jablko," řekla jsem a zadržela smích. „Fialové jablko?" řekl muž překvapeně. Asi nečekal, že se doopravdy ozvu. „Ano." odpověděla jsem. „Hned to bude," řekl muž a zavěsil. Byla chyba tam zavolat? Je to past, to vím, ale jde o bezpečí ostatních. Musela jsem.

Když v tom svět zežloutl. Přišla si pro mě Jednatelka, osobně! To se jen tak nestává. „Tak dlouho jsme se neviděly. Už se mi začalo stýskat,"řekla Jednatelka sarkasticky. Protočila jsem oči. „Co chceš," řekla jsem. Ty kecičky kolem jsem chtěla přeskočit. „Takové milé přivítání! Potřebuji po tobě jednu věc. Až misi splníš zůstaneš v Komisi." řekla Jednatelka. „Ale zachrání to ostatní, že jo," řekla jsem. „Možná. Přijímáš teda tu misi?" zeptala se Jednatelka. „Mám vůbec na vybranou? Ano, přijímám. O čem je ta mise?" řekla jsem. „Drahá, tato mise se ti bude líbit. Potřebujeme Pětku v Komisi a ty budeš ta, která ho přivede," řekla Jednatelka a usmála se. „Cože?! Co to je za zkurvenou misi?! Horší jsem snad nemohla dostat," vykřikla jsem na matku. „Je to tak. Pokud chceš, aby jsme se ho přestali zkoušet zabít. Přiveď ho," řekla a podala mi čip. „Je to na tobě. Nutit tě nebudu," řekla a odešla. Chtěla jsem ten čip rozdrtit a rozšlápnout, ale jde tady o Pětku. Nechci aby kvůli mně zaplatil životem. Spadla jsem na kolena a opřela se o zeď. Jedna slza mi stekla po tváři. Proč já?

Když v tom přede mnou stál Pětka. „Co se stalo?" zeptal se. Jak jako na tohle odpovědět? „Ummm no, šli tady nějací kluci a začali mě osahávat, ale potom odešli v poho," řekla jsem smutně. „Kde jsou," řekl. Mám říct, že jsem si to vymyslela? Jo řeknu to. „Dělám si srandu! Akorát jsem zakopla a znáš takovou tu slzovou reakci? Tak to se mi stalo," řekla jsem. „Aha. Je už všechno v pohodě? Máš nějaký zranění?" řekl a starostlivě se na mě podíval. „Ne, všechno je ok," řekla jsem a vstala. Pětka mě chytil za ruku a teleportoval nás do auta. „O čem s tebou vlastně Luther mluvil?" zeptala jsem se. Hlavně nesmím být podezřelá. „Říkal něco o mámě. Je to docela důležitý, ale tohle je o mnohem víc důležitější!" řekl naštvaně. Takže byla hádka. Zavřela jsem oči a uchylovala se k spánku. Prosím, ať konečně zmizím z tohoto světa, ale bohužel mi nešlo usnout.

„Půjdu za ostatními," řekla jsem nakonec a vydala se do Akademie. Vešla jsem do obývacího pokoje, kde stáli všichni sourozenci. „Co tady tahle dělá?" řekl Diego. Nemá mě moc v oblibě. „Já si jdu akorát pro věci," řekla jsem a usmála se. Vyšla jsem schody a v Pětkovo pokoji ležel můj batoh. Sebrala jsem ho a sešla dolů. Schůzka už skončila, a tak jsem měla volný vstup do kuchyně. Skočila jsem si tam nalít čaj. Popíjela jsem si tak čajíček, ale v tom se ozvaly výstřely. Kdo tady může střílet?! Uslyšela jsem zvuk letících Diegových nožů. Něco vážného se tady děje. Šla jsem najít ty střelce. Bylo mi fuk jestli mě zabijou. Žena s králičí maskou! Cha Cha! Co tady do prdele dělá?! Přijala jsem tu nejhorší smlouvu s nejhoršími podmínkami a oni dva se tu stejně objeví? „Jděte pryč!" zakřičela jsem. Podívala se na mě a dál střílela na ostatní.

Tohle by stačilo. Začala jsem také bojovat. Mají alespoň vyrovnaného soupeře. Nechtěla jsem je zabít, tak jsem se snažila jim ublížit. Zneviditelnila jsem se a vyskočila na ni s nůžkama zezadu. Nevypadala, že by se jí to líbilo. Nakonec na mě namířila a já jsem se na ni usmála, protože vím, že má přísný příkaz mě nezabíjet. „Proč tady jste?" zeptala jsem se klidně. „Máme zabít toho kluka," řekla Cha Cha. „To teda nemáte a navíc tady není!" vykřikla jsem. Hazel se na nás otočil a s nechápavým výrazem se podíval na Cha Chu. „Co si jako o sobě myslíš holčičko, musíme ho zabít. Pokud tady není, tak alespoň trochu zmasakrovat jeho rodinu," řekla a škádlivě se na mě usmála. Já jí úsměv opětovala a zabodla jí nůžky do nohy. Toho využil Diego a trefil ji do ruky. Vzala jsem jí pistoli a vyhodila ji z okna.

Teď je řada na Hazela. S tím už zápasil Luther i s Allison. Chudáčci, snaží se zbytečně. Znovu jsem se zneviditelnila a dala Lutherovi i Allison nějaké zbraně. Sama jsem si vzala nůž a zabodla ho do Hazelovo chodidla. Teď nemůže běhat. Když v tom jsem si všimla Vanyi ležící na stole. Přiběhla jsem k ní a ošetřila ji. Vstala a schovaly jsme se za roh. Agenti odešli a všichni si šli odpočinout. Byl to vyčerpávající zážitek.

Hned jsem šla najít telefon. Tohle jsem si s Jednatelkou nedomluvila! Vytočila jsem to samé číslo z účtenky a ozval se známý mužský hlas „Dobrý den, co si přejete," řekl mile. „Jednatelku! K telefonu hned," zařvala jsem do sluchátka. Za pár sekud se ozvala Jednatelka. „Copak se děje Klaudie?" zeptala se jako by nevěděla, co se stalo. „Ty jsi nestáhla příkaz pro zabití Pětky!" zařvala jsem. „Ale poslala. To že si to agenti nepřečetli je jejich chyba. Sama víš, že kdyby mu ublížili, tak za to zaplatí," řekla docela omluvným hlasem. Nečekala bych, že tohle bylo mimo její plán. „Aha, tak to promiň," řekla jsem a zavěsila.
_______________________________

1237 slov<3