Chundelatý problém

21.

 Harry zděšeně zíral do kabinetu profesora lektvarů a nedokázal se donutit ke kroku. Celá místnost páchla sladkou směsicí kovu a do dřevěných parket se vsakovalo velké množství krve.

Ze strnulého zírání ho probral naléhavý zvuk připomínající mňouknutí a jakýsi vzlyk. Roztřeseně zamrkal a došel rychle ke svému profesorovi, který ležel v bezvědomí na zemi před krbem.

Neměl čas se pozastavovat nad tou absurditou, že Snape teď a tady umírá a zároveň ho dovedl Snape. Musel se postarat, aby ještě chvíli žil.

„Utíkej na ošetřovnu! V rohu je taková malá škvíra, protáhneš se tam. Madam Pomfreyová má pokoj po pravé straně, ale teď asi ještě spát nebude," poručil spěšně kocourovi, který s prskáním na další chůzi po hradě odklusal.

Harry se zhluboka nadechl a s obtížemi otočil muže na záda. Bolestivě zasyčel, když viděl, jak se na profesově hrudi vyjímají ošklivé tržné rány. Přemýšlel, co dál, jenže ho pohled na zranění tolik vystrašil, že netušil, co dělat. Vzal proto nejbližší látku, kterou našel a pokusil se aspoň zastavit krvácení.

Zhluboka oddechoval, aby se uklidnil a zároveň nadával, jelikož se mu z té sladké vůně točila hlava a žaludek.

„Pottere..." ozval se ochraptěle profesor. Harry zamrkal a zadíval se do onyxových očí hlubokých jako studny.

„To nic, profesore. Odpočívejte, Madam Pomfreyová tu bude brzy. Rány jsou hodně velké," hlesl Harry a jemně se pousmál. Snape s těžkým povzdechem zavřel oči a zvedl ruku k jedné z polic.

„Dokrvující lektvar," zachrčel namáhavě. Harry spěšně poslechl a zvedl se k příslušné polici. Trochu zazmatkoval, který to je, naštěstí bylo vše nadepsané úhledným písmem.

Jednu rychle vzal a klekl si zpátky k muži. Pomalu mu podstrčil ruku za hlavu a nadzvedl ho, aby se mu snáz pilo.

„Máš u sebe hůlku?" zachraptěl profesor těžce. Harry kývl a začal roztřesenýma rukama hledat svůj poklad. „Namiř ji na rány a s pomalými pohyby opakuj: Vulnera Sanentur," navigoval Snape dál a zmoženě zavřel oči. Lektvar začínal sice působit rychle, jenže ztráta si vybrala svou daň a víčka byla neskutečně těžká.

Harry mezitím plnil, co mu jeho profesor řekl a s úžasem sledoval, jak se rány pomalu zatáhly. Když mu přišlo, že kouzlem už víc nezachrání, schoval hůlku a nad profesora se naklonil, aby zkontroloval, zda ještě dýchá.

Žil, ale tím to končilo. Mladý nebelvír by mohl na profesora mluvit, jak by jen chtěl, ale odpovědi by se nedočkal. Netrvalo dlouho a krb zahučel. Ze zelených plamenů vypadla školní ošetřovatelka a na místě se zděsila.

„Merline! Uhněte, pane Pottere. Teď už se o něj postarám," pověděla přísně a klekla k bezvědomému lektvaristovi. Harry poslušně uhnul na stranu a dovolil si vypustit přebytečný vzduch z plic. Nakonec se spěšně omluvil a vyběhl ze sklepení.

Byl si jistý, že právě zachránil profesorův život, přestože původně jen šel se svým přítelem, kam on potřeboval. Zastavil se až u věže, kde mu došlo, že je od krve. Nezkoušel nad tím nijak hlouběji přemýšlet a prostě vstoupil dovnitř, ignoroval přitom nadávající Dámu i pár překvapených spolužáků, kteří si všimli, že je špinavý od skoro černé krve.

Proběhl rychle společenskou místnost a už vybíhal schody k chlapeckým ložnicím následován svým zaraženým přítelem. Ron s Hermionou na něj čekali a velmi je překvapilo, když je bez jediného pohledu obešel a zamířil do svého pokoje.

„Hej, kámo. Počkej! Co se stalo?" zeptal se šokovaně Ron, když si všiml špinavého oblečení.

„Teď to řešit nechci. Moje není," odbyl ho černovlasý mladík vyčerpaně a zmizel do jejich společné koupelny.