Chundelatý problém

9.

Nic! Nic na něm nebylo! Tohle není možné! Plánek nešel oklamat, tak proč vedle sebe nevidí žádné jméno!?

Naštvaně přešel blíž ke kocourovi a zadíval se na své jméno, které bylo v chodbě samotné.

„Proč nic nevidím?!" vztekl se vytočeně a složil plánek pod hábit. Kocour ho celou dobu jen nechápavě pozoroval.

Proč se tak vztekáš?

„Proč nemůžu přijít na to kdo si?" zeptal se napřímo a chytil spěšně kocoura za ocas, když se opět pokusil utéct.

„Hele nech toho! Vědět, kdo mě pronásleduje není nic trestného!" zavrčel a pustil oháňku, když ze sebe zvíře vydralo bolavý syk. „Nechci po tobě nic tak složitého," dodal, když kocourek couvl a stáhl svou bolavou končetinu mezi nohy.

„Promiň... Dneska už mám nervy v kýblu a zbytečně se zlobím úplně na každého," zašeptal, když na sebe dobrých pět minut jen zírali. Kocour v odpuštění tiše zapředl a už ve volnějším postoji se usadil Harrymu k nohám.

„Chápu, že nemůžeš mluvit, ale aspoň neutíkej..." požádal Nebelvír vyčerpaně, vděčný, že zvíře neodradil.

Kocour jemně pokynul drobnou hlavičkou a zaostřil na nedbale ošetřenou ruku. „To nic. Zahojí se to," odpověděl Harry, když si všiml, kam černé oči směřují.

Odpovědí mu bylo pouhé zaprskání, odmítající takovou hloupost. „No co? Horší už to stejně nebude," pokrčil nad tím Nebelvír rameny a vydal se pomalu k věži. Nedošel ovšem ani na konec chodby, když ho zastavila přísně se tvářící profesorka.

„Pane Pottere," pronesla tiše McGonagallová. „Co tu děláte takto pozdě?" zeptala se a sjela pohledem na Harryho společníka.

„Šel jsem ze školního trestu madam," odpověděl Harry popravdě a schoval poraněnou levačku za záda. Kocour si jeho činu všiml a nelibě zamňoukal.

Profesorka stáhla obočí k sobě a narovnala ramena.

„Vskutku? To je nemilé. V tom případě vás poprosím. Jistě víte, co s tím," řekla směrem ke kocourkovi, aniž by se zajímala o své lvíče, které s absolutním překvapením sbíralo bradu ze země.

„Víte, kdo to je, paní profesorko?!" vyhrkl se špatně skrytou naléhavostí. Žena povytáhla obočí a poposadila brýle na nos, než s klidem odpověděla.

„Jistěže vím, pane Pottere... a vás to nemusí absolutně zajímat," přerušila svého studenta spěšně, ještě dřív, než začal vůbec mluvit. Kocourek pohodil ocasem a o dva krůčky, s lehkým mňouknutím, popošel.

„Prosí vás, pane Pottere, abyste ho nenazýval kočkou, co není kočka a domácí mazlíček," přeložila poklidně McGonagallová a zvlnila rty do drobného úsměvu. 

„Běžte spát Harry. Zítra vás čeká poměrně těžký den," doporučila, než se otočila a ladně odešla.

Harry nelibě zabručel, ale poslechl. Vrátil se do věže a rovnou si to zamířil do pokoje, kde na něj jako jediný čekal Ron.

„Tak co? Jak zlé to bylo?" zeptal se zvědavě a nabídl svému příteli pytlík s Kouzelnými fazolkami.

„Stálo to za prd," odpověděl černovlasý hoch a strčil si jednu nabízenou sladkost do úst. 

„A do toho všeho jsem ještě zjistil, že ta kočka nemá jméno," pokračoval dál, když si Ron přisedl na jeho postel.

„Jak jako, že nemá jméno? To je blbost ne? Každý má jméno a jestli je to nějaký zvěromág, tak se musí ukázat!" ohradil se zrzek zaujatě.

Harry pokrčil rameny a plácl sebou do peřin.

„McGonagallová to ví, ale ta nic neřekne i kdyby se svět hroutil. Zkusím se ještě zeptat Miony, třeba bude chytřejší," hlesl ještě, než se natočil k zrzkovy zády, s úmyslem spát.

Ron pochopil a odebral se na svou postel, kde dojedl laskominu.