Chundelatý problém

13.

Harry tiše zamručel a převalil se na druhý bok. Kolem něj krásně vonělo nějaké koření, bylinky a zvláštní hořká vůně porážky. Ovšem v ložnici ve věži nebylo nic tak klidného jako bylinky. Vůně sice konejšila, jenže před očima se mu míhaly nehezké obrazy.

Viděl smrt, Voldemort měl nejspíš jednu ze svých schůzí a pro zábavu hráli svou oblíbenou hru, při které se jednotliví Smrtijedi snažili z obyčejného mudly vyloudit co největší křik. Když mladý hnědovlasý muž nevydržel další mučící kletbu a rozkřičel se, přidal se Harry k němu.

Bolelo to, i když fyzicky nic necítil. Spěšně se přetočil na druhý bok a s překvapením zjistil, že je jeho postel až nezdravě malá. Jen co spadl na zem, vytřeštil oči a začal se zděšeně sunout dozadu. Kde to je? Tohle místo nezná! Když se otevřely dveře zděšením se mu zastavilo srdce.

Pak se naopak až příliš rychle rozeběhlo, když spatřil, kdo je ve dveřích. Snape nevypadal zrovna nadšeně, že musí z postele.

„Pottere... U Salazara, co to tu vyvádíte?" zeptal se rozespale a založil ruce na boky, které byly skryty pod černým županem.

Harry zavřel otevřenou pusu roztřesenýma rukama a pokusil si vše v hlavě posbírat do nějakého rozumného vysvětlení.

„Haló? Pane Pottere, slyšíte mě?"

Nebelvír zmateně zamrkal a drobet přikývl.

„Výborně. Tak se zvedněte z té země, ještě nastydnete... To si na triko nevezmu," zabručel tiše Snape a přešel ke krbu, kde následně zapálil menší oheň.

„C-co se stalo? P-proč jsem tady a... kde to vlastně jsem?"

Snape se na něj otočil a věnoval mu jeden popuzený pohled.

„Nacházíte se u mě, v soukromých komnatách. Vaše tělo nadále nezvládlo přetížení," vysvětlil jako by nic a usadil se do pohodlného křesílka.

Harry se spěšně vyhrabal na nohy a zvedl ze země deku, kterou při svém panickém couvání zamotal.

„To bych asi měl jít..." zašeptal nejistě.

„Teď? Uprostřed noci? Nebuďte směšný, Pottere. Je sobota, do rána tu už přežijete a hned za svítání můžete vypadnout," zamítl ledově Snape a mávl ladně rukou.

Harry nejistě sklopil hlavu a raději se nehádal. Byl i docela rád, že nikam nemusí. Bez pláště si netroufal nic podnikat a nechtěl nikomu vysvětlovat proč se v tak pozdních hodinách blíží hradem jako duch.

Když se mu před obličejem zjevila lahvička s tmavým obsahem, překvapeně zamrkal.

„Bezesný lektvar, ať se nemusí opakovat tohle setkání," vysvětlil profesor klidně a počkal, až ho do sebe Harry hodí. Když se tak stalo, nechal Snape prázdnou lahvičku odlevitovat zpátky do laboratoře a s jemným pokynutím na dobrou noc odešel do své ložnice.

Harry se zařekl, že se ráno probudí co nejdřív a zmizí nepozorovaně pryč. S touhle tichou přísahou se zahrabal do vonící deky a znovu usnul.

Jak se ovšem ukázalo, jeho slib byla jen snůška unavených řečí. Když totiž rozlepil oči, závěsné hodiny na zdi hlásily skoro deset dopoledne.

„To je dost, že jste se rozhodl vzbudit, pane Pottere... Už jsem se začínal obávat, že jsem vás omylem otrávil," prohodil Snape ze dveří své, pravděpodobně, kuchyně.

„Omlouvám se... Nějak dobře se mi spalo," zamumlal Harry omluvně a pracně se zvedl z gauče, když náhle jeho záda zanaříkala bolestí.

„To máte za to, že mi usínáte v hodinách," okomentoval to lektvarista s úšklebkem. Harry zmučeně zakňučel a protáhl se, když se mu před obličejem zjevil talíř se snídaní.

„Promeškal jste ji, takže si koukejte pospíšit. Slíbil jste mi v noci, že odejdete rychle," vysvětlil snídani zmatenému, smaragdovému pohledu a schoval se za nejnovější vydání Věštce. Harry chvíli jedl tiše, dokud se mu k uchu nedostal tichý zvuk spokojeně vrnící kočky.