Chundelatý problém

5.

„Nemám nic! Absolutně nic není. V žádné knize o abnormálním chování zvířat!" prskla vztekle Hermiona, když se usadila k nebelvírskému stolu ve Velké síni.

„A není to vážně zvěromág? Třeba se jenom přetvařuje," nadhodil Ron a začal si nandávat jídlo na svůj talířek.

„Nesedí mi to podivné chování, ale nevylučuji to... Zkusím pátrat dál," zamumlala brunetka uraženě a začala jíst.

Později večer nemohl Harry usnout a tak nechal mysl přemýšlet. Nakonec s tichým zavrčením popadl neviditelný plášť a vydal se jen tak na toulku Bradavickým hradem.

Byl unavený, ne že ne, jenže za svatého Merlina nemohl spát a civění do stropu ho už třetí noc za sebou skutečně nebavilo. Chvíli jen tak chodil, než zaslechl kroky. Velmi tiché kroky, osoba jakoby se snad ani nedotýkala země.

Spěšně se natiskl na zeď a čekal, kde se kdo ukáže. Ani ho nepřekvapilo, když zjistil, že neslyšné kroky patří profesoru lektvarů, který kráčel až nezdravě rychlou chůzí. Když míjel Harryho výrazně zpomalil a rozhlédl se po chodbě. Nebelvír by se klidně vsadil, že mu srdce bije až v krku. Už teď muž vypadal naštvaně, nechtěl ani pomýšlet, jaké hnusy by mu za trest Snape nechal kuchat.

Když se chodbou rozprostřelo opět ticho, dovolil si Harry uvolnit zamrzlé nohy. Opatrně se dal do kroku a zamířil na Astronomickou věž, kde byl překrásný výhled na celé Bradavice. Jediný, kdo klid narušoval, byl Zmiozelský duch, který poletoval na cimbuří a pronikavě kvílel.

Černovlasý mladík nechal spadnout neviditelný plášť na ramena a zadíval se na několik světel, které se sem tam v oknech hradu mihla. Uklidňovalo ho, jak všechny zvuky spolu se starostmi odnáší ledový vítr.

Tady je... To mi netrvalo až tak dlouho.

Harryho bezmyšlenkovité toulání vyrušilo tiché zapředení u nohou. Udiveně se ohlédl a spatřil černého kocourka, jak na něj valí onyxové oči.

„Ahoj... Co ty tady?" usmál se mile a ke kočce si dřepl. Kocour v odpovědi tiše mňoukl a otřel se nebelvírovi o nohu. „Nějakou mazlivou máš, ne?" optal se Harry jednoduše a podrbal zvíře na hlavě. Kocour střihl ušima a trochu se odtáhl, než vyskočil na vratkou zídku.

„To bych nedělal... Spadneš," varoval ho Harry klidně a přitáhl si padající plášť blíž na ramena. Kocour jen nezaujatě pohodil hlavou a rozhlédl se po okolí, nořící se do tmy.

„Měl si taky někdy pocit, že ať uděláš, co uděláš, je to špatně?" zeptal se náhle do ticha Harry. Kocour naklonil zvědavě hlavu na stranu a pobídl tak Nebelvíra, aby mluvil dál.

„Už od prvního ročníku sem v nějakém nebezpečí. Pořád a pořád dokola unikám smrti, abych chránil ty, které mám rád, ale vždycky to je nějakým způsobem špatně... A teď? Je kvůli mně Cedrik mrtvý... Umřel, protože jsem chtěl, aby se chytil poháru se mnou. Všichni na mě spoléhají a nahlíží na mě jako na Chlapce, který přežil, ale co když chci být jenom Harry?

Prostě Harry, co bude řešit dennodenní potíže ve vztahu a přátele... Nechci, aby se se mnou někdo bavil jenom proto, že sem slavný Harry Potter," pokračoval zasmušile a sklopil hlavu k zemi.

Kocourek krátce zavrněl a pohodil hlavou.

„Pravda... Malfoy mě nesnáší, ale to bude tím, že jsem mu urazil jeho nadutou pýchu, a Snape... Ten ani nevím proč mu ležím v žaludku. Už od prvního ročníku na mě koukal jako na odpad celé společnosti," povzdechl si a zamrkal, aby rozehnal ty hloupé slzy zoufalství.

„Nic sem mu neudělal... Stejně na tom všem je nejhorší, že já ho nenávidět nedokážu... Jo, strašně mě sere, jak nespravedlivě se chová a tak, ale od Brumbála pořád poslouchám, jak mu věří a já věřím Brumbálovi, takže bych měl i Snapeovi, jenže já ho potom vidím, jak klečí na schůzi Smrtijedu a pokorně se klaní tomu hajzlovi... Sem tak zmatený..." kocourek střihl ušima a povzbudivě drcl Harrymu do ramene v náznaku pochopení.