Chundelatý problém

20.

Ráno u snídaně Harry sotva držel oči otevřené. Noční výlet si vybral svou daň a nebelvír byl jako vždy unavený.

„Harry! Ty mě vůbec neposloucháš! Povídám, že tady máš psaní," ozvala se netrpělivě Hermiona a vytrhla tak svého kamaráda z přemýšlení. Černovlasý hoch zamrkal a uchopil zažloutlý dopis.

„Dneska nemám hodinu. Super. Mám klid," odvětil, aby ukojil zvědavé pohledy, které po něm oba jeho přátelé házeli.

„Počkej, jak to že nemáš hodinu?" podivila se Hermiona zamračeně.

„Snape to zrušil. Prý má naléhavý úkol a nebude mít čas," odpověděl Harry jednoduše a složil psaní do kapsy. Rozhodně neměl v plánu si stěžovat, že bude mít volno.

„Tak se aspoň budeme večer učit," zhodnotila Hermiona okamžitě a smazala tak mladíkovi úsměv z tváře. Ron vedle něj zaúpěl a složil hlavu na stůl.

„Hermiono, jeden jediný den! Nech nám aspoň pro jednou volno, kdo to má pořád snášet," utrhl se na ni zrzek nelibě. Měl už plné zuby jejího každodenního učení, do kterého je tahala. Hnědovlasé děvče vztekle stáhlo obočí a uraženě odešlo.

„Tys tomu dal," povzdechl si Harry. Ron si odfrkl a vrátil se ke své snídani.

„Ono ji to přejde. Nenechá si ujít možnost nás natlačit do učení kvůli nějakému trucování," odbyl ho zrzek sebejistě. Samozřejmě se nemýlil a k večeru je Hermiona zasypala úkoly, jako by se ráno nic nestalo. Stála si přísně za tím, že musí udělat i zadání na příští týden, aby měli čas na zkoušky.

Dělej. Dělej. No tak pohni! Do hajzlu, proč jsou tak krátké?! Existuje tolik zvířat a ona mě zakleje do kočky! Má tak malé nohy!

Tichým hradem se rozléhal udýchaný zvuk běžícího kocoura. Černé zvíře namáhavě vybíhalo schody a hledalo vstup do ředitelny v západním křídle monumentální stavby.

Panika se mu rozlévala po celém těle, jelikož neměl času nazbyt a maličké nožičky ho od sklepení už neunesly.

Konečně! Pusť mě dovnitř, než bude pozdě!

Nedočkavě přešlápl před chrličem a zamňoukal. Socha se ovšem nepohnula ani o milimetr. Kocourek vztekle zaprskal a opřel se předními packami o podstavec. Ztrácel trpělivost a ten hloupý kus kamene mu nijak nepomáhal.

Nemám čas na tvoje hloupé hraní s heslem! Pusť mě dovnitř!

Když se stále nic nedělo, dopáleně zasyčel a rozeběhl se pro změnu do Nebelvírské věže. Byla to jeho poslední možnost.

„Panečku. Co tu děláš, uličníku?" podivila se Buclatá dáma, když ji z odpočinku vyrušilo netrpělivé mrančení.

Já ti dám uličníka, koukej mě pustit nebo tě rozsápu!

„Je mi líto, ale bez hesla to nepůjde," odbyla ho žena poklidně a přestala si vzteklého zvířete všímat. Kocour zasyčel a zasekl své ostré drápky do plátna. Chodbou se rozlehl zděšený jekot, až to ostatní obrazy vyděsilo.

„Fajn! Fajn, nech mě, pustím tě!" vyjekla, aby zabránila dalšímu drásání. Kocourek spokojeně vběhl do společenské místnosti, nedbaje vyvalených studentů, které překvapila návštěva i vřeštící Dáma.

„To je Snape?" hlesl překvapeně Ron, když se zvíře zastavilo uprostřed místnosti a začalo se rozhlížet. Nepomáhalo mu, že několik studentek se začalo rozplývat, jak je hezoučký a zda se nechá pohladit.

Harry mírně kývl v odpověd a na svého chundelatého kamaráda zamával. Kocour vyskočil na gauč, na kterém trojice seděla, a začal spěšně mňoukat. Harry nechápal, co po něm chce a proč tak panikaří.

Bože, neser mě ještě ty! Musím jít, dělej!

Když se nic nedělo a mladík stále nechápal, co se děje, seskočil kocour na zem a začal tahat nebelvíra vztekle za nohavici.

„Jdi s ním, Harry. Něco ti chce ukázat a spěchá to," ozvala se Hermiona a vysloužila si tak ten nejvděčnější černý pohled, jaký kdy kdo dostal. Harry spěšně vstal a za doprovodu stovky očí vyběhl z věže.

Tušil, že budou mířit do sklepení, takže se ani neobtěžoval čekat. Musel ovšem pozastavit, jelikož nechal svého přítele příliš za sebou.

„Promiň. Trochu zpomalím," hlesl mladík omluvně, když se za ním kocour došoural. Ten ovšem jen prskl a vysápal se těžkopádně nebelvírovi po nohavici až na rameno.

Teď si běž! Já si aspoň odpočinu.

Harry se nad tím nepozastavoval a jen se opět rychlým krokem vydal do sklepení. Tam vše už pomalu ulehalo ke spánku, když ticho zbortil spěšně prchající mladík z nebelvíru. Na rameni se mu napjatě držel černý kocour a každou chvíli popoháněl hocha k rychlejšímu kroku.

„Tak a jsme tady, co dál?" zeptal se udýchaně Harry, když doběhl ke dveřím Snapeova kabinetu. Kocourek tiše zapředl a zmizel v neviditelných dvířkách pro psy.

„Hej? Co mě pustit?" ozval se nelibě Harry. Kocour vykoukl a vztekle prskl.

Hoch rozhodil nechápavě rukama a zkusil kliku. Bylo odemčeno, jenže někdo mohl mladého kouzelníka varovat, co uvidí uvnitř.