Prokletá barvami

PROKLETÁ DÉMONY

Vážení, jak jsem slíbila, po pár měsících už je konečně k dispozici druhý díl!

Jak jsem psala v poděkování, bude značně delší. Nejen proto, že se na něm mé minulé já opravdu vyblblo – popravdě jsem sama byla překvapená, kolik plot twistů a naprostých nesmyslů jsem si vymyslela –, ale především proto, že jsem finálnímu dílu chtěla dopřát alespoň nějakou hlavu a patu, což se v tisíci slovech na kapitolu opravdu nedalo.

Taky se můžete těšit na zápletku, nad kterou jsem si lámala hlavu, když jsem měla dělat mnohem důležitější věci. Značně jsem překopala původní děj, rozvinula postavy – jako správná spisovatelka jim dopřála pořádné deprese, R.I.P. Dark – a dovymyslela si věci, které... No, nebudu dávat spoilery.

Takže pro ty, koho svět plný barviček a bytostí jako z hlavy drogově závislého zaujal a vydá se do jeho zkoumání v pokračování – prosím, nezabijte mě.

Miluju vás, vážení, znovu se s vámi loučím, a jelikož jsem hodná duše, tady máte drobný dáreček.

Úryvek

Skončila jsem v žalářích hluboko pod hradem. Poznala jsem, že už se nepoužívaly, ale i tak to zde působilo hrozivě.

A z neznámého důvodu jsem věděla, že jsem zde neskončila omylem.

Procházela jsem chodbami, zapamatovávala jsem si každý detail.

Pak jsem slyšela sršení elektřiny.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to nezdá. Koneckonců to tu bylo opuštěné, ne? Jenže jak jsem se k tomu zvuku přibližovala, byla jsem si čím dál tím jistější, že tyto kobky našly využití.

Kde lépe taky někoho mučit?

Došla jsem za roh a zahleděla se na konec chodby – tam, odkud zvuky vycházely. Kupodivu nikdo nekřičel, takže ať už byl mučený kdokoli, naučil se být velmi odolný.

A trýznitel zase velmi trpělivý.

Leo se pomalu otočil ke mně, jako by celou dobu věděl, že jsem tady. Vypnul páku a pousmál se. V dvoubarevných očích se mu skvěl skoro zlomyslný lesk, když si mě prohlížel od hlavy až k patám.

Následně jen šeptl: „Já tě vidím, Dark.“