1. Můj život

307 19 3
                                    

Seděla jsem v zašlé třídě gymnázia a má mysl opět utíkala do všech směrů. Nejvíc se však vracela k včerejší schůzce u cvokaře, která jako jakákoli jiná nic nepřinesla.

Už to trvalo tři roky. Každé pondělí a čtvrtek jsem musela hodinu svého času obětovat pro něco, co v nejmenším nepomáhalo.

A to jen kvůli tomu, že jsem mladá blbá doufala, že mi někdo uvěří.

Nepřestala jsem litovat toho, že jsem se matce svěřila o tom, co se stalo. Ukázala jsem jí i znak, který z mého zátylku nikdy nezmizel, ale pouze mi vynadala a na měsíc mi dala zaracha za to, že jsem se nechala tetovat. Nic dalšího už jsem neřekla a ani jí neukázala, co jsem se... naučila, protože to by u cvokaře skončila ona, po čemž jsem netoužila.

Takže jsem každý týden snášela tahle muka, zatímco ostatní patnáctileté holky chodily na párty, randily a užívaly si život.

Já měla pitomý zákaz vycházení.

Asi to byl zázrak, že se mi povedlo zařídit, abych alespoň o prázdninách – které měly za týden přijít – mohla někam jet, většinou na tábory. Jindy jsem mohla ven jen s doprovodem nebo když všem bylo jasné, kam jdu, jako například u volejbalových tréninků.

Samozřejmě jsem si ani s tímhle nevystačila a téměř každou noc jsem se vykrádala z domu. Utíkala jsem na louku kousek od našeho domu, kde jsem si střílela z luku. V naprosté tmě to zprvu nebylo nejsnazší, ale vypilovala jsem to dost na to, abych drtivou většinu šípů trefila do středu.

A včerejší návštěva cvokaře mi uvízla v hlavě právě proto, že matka po ní začala zvažovat, že mě dá do blázince.

Popravdě bych navrhovala opak – anebo vymyslela alespoň jiný důvod. Protože já... no, nikdy jsem se nedozvěděla své jméno.

Když jsem byla malé dítě, rodiče na mě volali známými přezdívkami jakožto beruško, sluníčko, zlatíčko, dceruško... Až když mi bylo devět, došla jsem k závěru, že by se mi nějaké jméno hodilo, a tak jsem si vymyslela Endark Crossworld.

Zvažovala jsem, jestli jsem si neměla zvolit jinak.

V jedenácti letech jsem odstoupila na gymnázium, takže zde mě už znali pouze pod tímhle... zvláštním jménem. Kdykoli na mě někdo mluvil, říkal mi Dark, což jsem ocenila. Nejčastěji jsem to oslovení však slýchala od jediných dvou kamarádek, co mi zbyly – Emmy a Lilly.

Mí rodiče dělali všechno proto, aby nikdo mé skutečné jméno neznal, dokonce ani já. Nedávalo mi to smysl, přišlo mi to jako totální píčovina, ale oni si za tím stáli. Proto Endark Crossworld ihned využili a napsali mi to na všechny karty, účty a cokoli, co zařizovali oni.

Proto se to už stalo mým jménem.

V sekundě, neboli sedmé třídě, mě začalo pár kluků z kvarty šikanovat. Jejich motiv jsem nikdy nepochopila a ani jsem se o to nesnažila. Ty roky jsem přetrpěla poměrně v klidu a nyní, když jsem měla po přijímačkách na jiné gymnázium, jsem věděla, že se jich pravděpodobně finálně zbavím.

Teď už mi zbýval přetrpět jen tenhle týden, protože potom konečně přicházely prázdniny. Ihned mě čekal camp sebeobrany a poté i dalších několik táborů. Kdyby nebylo jich, léto bych strávila na zahradě nebo u babičky v bazéně.

Na to jsem si naštěstí zvykla, ale pokaždé jsem remcala, když přišla doba mých narozenin. Když už jsem je mohla oslavit, pozvala jsem domů Emmu a Lilly a celou noc jsme strávily s jídlem a filmy. Pokaždé si ze mě dělaly srandu, že mám narozeniny až takhle pozdě ve školním ruce – sotva pár dní před koncem května. Vždycky jsem je teda poslala do prdele a vyhrožovala jim, že je uprostřed noci vykopnu z domu.

„Dark, jsi tu s námi?" slyšela jsem hlas naší angličtinářky a zjistila, že na mě společně s dalšími spolužáky upřeně hledí.

Rozhlédla jsem se po všech a nahodila klidný výraz. „Nekoukáte se na mě právě všichni?" odvětila jsem a nenamáhala se skrývat neúctu. Můj přístup k učitelům byl vždycky takový.

„To, že je konec roku, tě neomlouvá. Je angličtina, soustřeď se," řekla mi a obrátila se ke zbytku třídy s otázkou, na kterou se předtím pravděpodobně ptala mě.

Jejího doporučení jsem se každopádně neřídila, čehož si Emma a Lilly přede mnou byly vědomy. Ve své zadní lavici, kde jsem naštěstí seděla sama, jsem si podobnou nepozornost mohla dovolit, takže co už?

Také jsem celé ty tři roky... trénovala. Ať už ti kluci, kteří mě naháněli několik kilometrů, byli kdokoli, nikdy jsem je znovu neviděla – což mě i trochu mrzelo, protože nejenže byli krásní, obzvlášť ten černovlasý, ale dokonce měli odpovědi, které jsem potřebovala. Ať už ty barvy znamenaly cokoli, ta moje byla modrá a podle slov toho kluka jsem ovládala kineze, což byla pravda.

Doma jsem si občas u zrcadla všimla, jak mi modře zazářily oči, když jsem nějakou použila. Snažila jsem se tomu vyvarovat, ale když se začaly projevovat v dost nevhodných chvílích, po nocích jsem kromě lukostřelby trénovala i tohle. Nejvíce mi šlo ovládání větru a elektřiny a také telekineze, ale ostatní jsem zkrotila do jisté míry také – a zároveň jsem společně s tím zjistila, že jestli měl někdo modrou a ovládal ty kineze, ať už to bylo jakkoli, nějaké mu naslouchaly o něco víc.

Z mých myšlenek mě probrala až písnička zvonění, která nám tu hrála už přes měsíc a vytáčela mě k nepříčetnosti. Už dvakrát se mi povedlo, že má elektřina vyhodila pojistky ve škole, jen abych ji nemusela poslouchat.

Zjistila jsem, že další hodina je ve stejné třídě, takže nikam přecházet nemusím. Využila jsem toho tedy a odešla na záchod.

Jen aby mě z obou stran jinak prázdné chodby obklíčili mí šikanátoři.

Povzdechla jsem si a rovnou se vzdala, protože jsem neměla nejmenší šanci jim uniknout. Nechala jsem se jimi odvléct do prázdných šaten, kde v tuhle dobu už vůbec nikdo nebyl.

„Znovu?" nadzvedla jsem obočí, když jsem si je všechny prohlížela. Vždycky měli ve zvyku mě zatáhnout na nějaké liduprázdné místo a dělat své... experimenty.

Shodili mě na lavičku a jeden z kluků, vůdce jejich party, se nade mě sklonil. Na taseru, který bůhvíjak propašoval do školy, poskočily jiskry. „Jen tě testujeme," řekl a ušklíbl se.

Odfrkla jsem si a protočila očima. Dva kluci z jeho party mě podrželi na místě a ten s taserem odhrnul látku mého trička, což mi z tohohle všeho bylo asi nejméně příjemné, protože ať jsem se snažila jakkoli, mé tělo nikdy nebylo dokonalé a povětšinou postrádalo ty jemné křivky všech balerín z naší třídy. Ne že bych byla vyloženě tlustá, ale například na svoje boky jsem si stěžovala ve své mysli neustále, protože ačkoli se pod kůží skrývaly i svaly, nebyly tolik vidět. Dohromady se svou výškou jsem působila jako ten typ holky, která ti nakope prdel, jakmile přestane tolerovat tvoje debilní kecy.

A přesto jsem momentálně seděla na lavičce a nechávala toho parchanta přede mnou, ať mi dává šoky taserem. Předstírala jsem slzy a bolest dost věrohodně, přestože na mě elektřina neměla jediný vliv a naopak mi dodávala sílu.

Netušila jsem, jak dlouho bych tu ještě strávila, kdyby se neozvaly kroky a kluci se rychle nevypařili. Uchechtla jsem se, utřela si slzy a upravila si tričko. Stejně jako jim se mi podařilo se vyhnout učitelce a dostala jsem se do své třídy.

Učiteli jsem se rychle omluvila, že jsem byla na záchodě, a zalezla na své místo. Do ucha jsem si dala jedno bezdrátové sluchátko a skryla ho vlasy, abych bez rušení mohla poslouchat písničky.

Po konci hodiny přišel i celkový konec vyučování, protože následující dny už jsme se učit neměli. Rychle jsem tedy zmizela ze třídy, nasedla na MHD, dojela k nádraží a jela domů.

Prokletá barvamiWhere stories live. Discover now