Prokletá barvami

25. Indigová

Než jsem stihla pořádně zareagovat, popadly mě dva páry rukou a odtáhly mě k Temperovi. Byla jsem v takovém šoku, že mě ani nenapadlo se pokusit vyprostit.

To Temper celou dobu věděl, že uprchnu?

Samozřejmě že ano.

Ten parchant mě odhadl dokonale, celé si to naplánoval.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Byla jsem tak zabraná argumentem, jestli se krupicová kaše míchá, že jsem ani nepomyslela na možnou past.

Připadala jsem si tak hloupá.

Erik se vrhl za mnou, ale Orfeus mu podkosil nohy a během vteřiny se změnil na lva. Nebýt Herolda, ukousl by Erikovi hlavu.

Netušila jsem, jestli se cítit vítězně, protože jsem věděla, že je Orfeus parchant, nebo křičet zděšením, když se Erik ocitl tak blízko smrti.

Všechny myšlenky se mi však rychle vypařily z hlavy.

Vzdáleně jsem vnímala, jak se celá naše parta pustila do boje. Z davu vystoupili i Werden a trojčata a pomáhali jim, rvali se zuby nehty.

Já se zjevila někde mimo.

Ve světě prázdnoty.

Na místě, které světlo neprojasnilo.

Na místě, kde se zvuky proměnily v slabý šum v pozadí.

Existovala jen nicota v Temperových černých očích, naplno mě pohltila. Necítila jsem své tělo, připadala jsem si jako schránka ničeho. Uvědomila jsem si, že jsem padla na kolena, jenom proto, že mi nerovná zem odřela kolena.

Temperův pohled byl pronikavý, děsil každou částečku mého bytí. Zdráhala jsem se dýchat, a kdyby mě k tomu svou hrůznou mocí nenutil, opravdu bych na tuto lidskou potřebu zapomněla.

Měl mě v hrsti.

Svíral mě pevně a já se ani nebránila.

Byla jsem mu vydaná na milost, které neměl, ani co by se za nehet vešlo.

Chystal se mě zničit.

Ne.

Ne zničit.

Chystal se mě přimět zapomenout na vše, co jsem kdy bývala.

Udělat ze mě skutečnou schránku bez duše, prostou zbraň, která uposlechne každý rozkaz bez zamyšlení.

Chtěl si mě vzít a nepotřeboval můj souhlas.

Byl dost mocný na to, aby se o vše postaral sám.

Proč jsem teda zůstávala alespoň částečně při smyslech?

Svět okolo se projasnil a já slyšela, jak Temper zavrčel. „Jak mám kurva v tvý mysli něco udělat, když je takhle chaotická?"

Má mysl není chaotická.

Nevěděla jsem, jestli jsem ta slova vyřkla nahlas, nebo zněla pouze v mé hlavě.

Všechno okolo ale utichlo.

Boj se zastavil.

Všichni teď hleděli jen na mě a Tempera.

Má mysl není chaotická.

Ta slova zněla pořád dokola, rezonovala v každé části mého bytí.

A byla pravdivá.

Má mysl nikdy nebyla chaotická, ne. Možná jsem přemýšlela nad věcmi, které nedávaly smysl, ale chaos to nebyl.