24. Vězněná

212 15 9
                                    

Když jsem se po opětovném výletu mimo tělo ocitla zpátky ve svém těle a probudila se, třeštila mi hlava. Pohled jsem měla zamlžený a celkově jsem si připadala taková vláčná, rána po šípu jen slabě pulzovala.

Možná jsem měla poslouchat výmluvy trojčat a Werdena, které věnovaly Temperovy, o něco déle. Třeba bych si teď nepřála umřít.

Připadalo mi to jako věčnost, než jsem si uvědomila, že jsem spoutaná. Mé ruce držely řetězy na zdi za mnou a nedovolovaly mi se jakkoli více hnout, nohy na tom byly podobně. Bolest hlavy se také posunula do pozadí, ale chvíli mi trvalo, než jsem dokázala zaostřit muže před sebou.

Temper Sho se usmíval.

Nebyl to laskavý úsměv, který jsem vídala u svých přátel.

Ani potměšilý úšklebek, který mi pokaždé věnoval Erik, když mě chtěl vyprovokovat.

Tento úsměv byl prázdný.

Hrozivý.

Mráz mi z něj přejížděl po zádech.

Temper sám o sobě nebyl děsivý, vypadal jako obyčejný třicátník, kterého bych potkala někde na ulici. Nebyl hezký ani hnusný, vlastně byl celkem tuctový, a kdyby nebyl král, nijak by nevyčníval.

Ale chlad v jeho očích poutal pozornost.

Ten chlad se vpíjel do každé částečky mého bytí, trhal mě na kusy.

Přesně proto se Temper usmíval.

Usmíval se mému strachu.

Když jsem nyní byla v okovech a bez zbraní, nemohla jsem se bránit. Pokoušela jsem se povolat své barvy, ale neodpovídaly. Mlčely a i ta prvotní síla hluboko v mém nitru byla nezvykle tichá.

Ta skutečnost mě děsila více než samotný Temper, protože ať ta síla byla cokoli, uklidňovala mě a držela mě nad vodou.

Jenže teď tu nebyla.

V tuhle chvíli jsem se topila.

Přiměla jsem se, abych před Temperem zachovala alespoň vzdáleně chladnou tvář. Připadala jsem si malátná, takže bylo vůbec složité se na něco zaměřit, ale když má tvář konečně připomínala ledovec, zavrčela jsem: „Tys mi něco dal?"

Ve své pozici, na malé židli přede mnou, působil naprosto uvolněně, ale teď nadzvedl obočí.

Když jsem zamručela, bolest hlavy se ozvala v silné vlně. „Jsem sjetá, ne?"

Až teď vypadal, že můj dotaz pochopil. Z jeho tváře nezmizel úsměv, když řekl: „Ne. Ale můžeš si tak připadat, spadla jsi ze stromu potom, co tě trefil šíp se sedativy. Nebýt Werdena, zlomila by sis vaz."

Dlouze jsem vydechla. To, co se stalo po mém pádu, jsem nevnímala. Do stavu mimo tělo jsem se dostala až ve chvíli, kdy jsme se objevili v hradu.

„Proč by mě Werden chytal?" zeptala jsem se snad na tu nejvíc nepodstatnou věc, jen abych ho udržela dál od tématu, o kterém chtěl mluvit on a které by se mi v nejmenším nezamlouvalo.

Temper se postavil, jeho postoj byl vyrovnaný. „Potřebujeme tě živou."

Odfrkla jsem si. „Přesně proto jsem teď vězněná v místnosti, kde lidi obvykle umírají."

„Nezabijeme tě," ujistil mě a já poznala, že nelže. „Každopádně se odsud nepokoušej utéct. Tyhle řetězy jsou speciálně pro tebe, zadrží barvy i tvou démonickou stránku."

„Běž třeba do prdele."

Vážně? To mu to stálo za to? Potřeboval vyrábět okovy přímo pro mě?

Prokletá barvamiWhere stories live. Discover now