Prokletá barvami

4. Démonická trojčata

Procházela jsem kolem klidné hladiny, od které se odrážely poslední paprsky slunce. Příjemný vánek si pohrával s mými vlasy a já si užívala každou vteřinu.

Proto jsem ztuhla na místě, když se za mnou ozvalo: „Jak se jmenuješ?"

Ten hlas bych poznala kdykoli.

Nasucho jsem polkla a otočila se čelem k tomu překrásnému klukovi, který se nenamáhal skrýt za iluzi biokineze. Pohled na něj mě opět uchvátil a chvíli jsem musela přemýšlet, jestli se nerozplynu na místě.

Ruce jsem sevřela za zády, dlaně se mi potily. „Mohla bych se zeptat na to samý."

Pousmál se, v tváři se mu zjevil dolíček. „Erik Ergland," řekl a celou mě přejel pohledem. Mlčky vyčkával, až se mu představím já.

Odkašlala jsem si. „Mý pravý jméno nikdo nezná, ani já sama. Vymyslela jsem si Endark Crossworld," řekla jsem, on pouze trochu přimhouřil tmavé obočí. „Když mi ale někdo nějak říká, říká mi Dark. Je to kratší a vypovídá to o mojí osobnosti."

Přišlo mi jako zázrak, že jsem si udržela chladnou tvář a vyrovnaný tón hlasu.

Uchechtl se, jako by přesně věděl, co se mi honí hlavou. „Přijdeš na táborák, Dark?" zeptal se. Z toho, jak vyslovil mé jméno, jsem se osypala.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem se k němu otočila zády a přes rameno pouze broukla: „Možná."

Po chvíli jsem mu zmizela z dohledu a v čím dál větší tmě se procházela po prašné cestě. Už nebylo takové teplo jako přes den a má holá kůže to pociťovala, ale ještě jsem se nehodlala vrátit.

Čehož jsem litovala ve chvíli, kdy se ozvalo kvílení.

Kurva.

Nyní však srnka neležela někde daleko v lese, kde bych ji v klidu mohla nechat v bolestech. Nyní ležela necelých pět metrů přede mnou a já byla hloupá, že jsem si jí doteď nevšimla.

Vypustila jsem několik kleteb a doběhla k ní. Měla jen zlomenou nohu, to by mohla přežít.

A já netušila, co to do mě vjelo, když jsem se rozhodla, že ji zachráním.

Popadla jsem ji pod žebry a pomalu ji táhla pryč. Snažila jsem se být co nejrychlejší, protože jsem si moc dobře pamatovala, co se stalo včera v noci, když jsem jednu srnku našla – koho jsem potkala.

Zem přede mnou zaduněla a já spatřila jednoho z těch, které jsem potkala včera v noci. Nepochybovala jsem o tom, že na druhé straně stojí ten druhý.

A jelikož jsem věděla, že ani bez brzdy v podobě srnky bych neutekla, rozhodla jsem se ji bránit a postavila se před ni. V jakýkoli moment jsem byla připravená zaútočit.

„Proč ji bráníš? Máš možnost utýct," řekl jeden z nich, v hlase měl něco temného – a taky čistě lidskou provokaci.

Pokrčila jsem rameny. „Možná s ní soucítím, protože ani jedna nemáme moc velký šance na přežití," sykla jsem.

Těsně přede mě někdo dopadl a já se se srnkou ihned vzdálila. Ten třetí, z nich tří pravděpodobně nejpohlednější – přestože měli v jistém smyslu velmi podobné rysy, pitomá trojčata –, se uchechtl. „Pravda, to asi ne."

„Co po mně chcete?" zavrčela jsem a hlídala si všechny tři. Byla jsem obklíčená, za mnou byla pouze malá vyvýšenina hlíny, která by mě při útěku značně zpomalila.

„Abys poslouchala," řekl ten přede mnou a pousmál se, ten úsměv v sobě neměl nic přátelského. „Musíme tě přivést."

Zavrčela jsem. „Tak se třeba pojebte," řekla jsem a dotkla se srny. V ten moment se mi v hlavě zjevila vzpomínka na dnešní odpoledne a molo a –