Prokletá barvami

Epilog

Probudila jsem se na posteli pohodlnější, než jsem si zvykla. Zamžourala jsem do potemnělého pokoje, který byl velký minimálně jako můj celý bývalý dům. Jen postel, na které jsem ležela, byla ohromná.

To jsem snad byla...?

Na břiše jsem ucítila ruku, ta si mě přitáhla blíž. Holá hruď se natiskla na má záda a jedna noha se zapletla mezi ty mé.

Škubla jsem sebou.

Prsty na mém břiše mě začaly hladit ve známém rytmu a na krku jsem ucítila povědomé rty. „Ještě spi, miláčku," zašeptal Erik a volnou rukou sklouzl pod mou hlavu, takže mi polštář nyní tvořily jeho svaly.

„Co dělám ve tvých komnatách?" zeptala jsem se stejně tiše.

Byla jsem v takovém šoku, že mi dělalo problém si vůbec uspořádat myšlenky.

Po tom souboji jsem usnula v Erikově náruči a...? Prostě jsem spala a probudila jsem se tady, na hradě a s Erikem za zády.

Nejzvláštnější na tom bylo, že jsem s klukem sdílela postel.

Asi jsem byla ráda, že jsem byla napůl mimo, protože bych jinak začala panikařit.

Erik se ke mně natiskl ještě blíž, opravdu byl až na spací kraťasy nahý. „To sis myslela, že tě nechám v tom malým pokojíku na ubytovně? Potom, co ses mi zhroutila v náruči?"

„Neměla bych tu být," zamumlala jsem.

Rty přitiskl na temeno mé hlavy. „Ty jsi ta jediná, která by tu měla být," sdělil mi. „A teď už spi. Zítra nás čeká pohřeb."

„Už zítra?"

„Spala jsi celý dva dny, Dark. Ano, už zítra je pohřeb," řekl a já poznala úsměv v jeho hlase.

Moment nato zvážněl. „Potom si promluvíme, dobře? O všem i o ničem, jak budeš chtít. Teď už ale spi."

Přikývla jsem a zavřela oči.

Litovala jsem toho ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že všechny doteky budou rázem intenzivnější.

Vždyť se mě dotýkal úplně všude.

Zavrtěla jsem se, abych ze sebe ten pocit vzrušení, který mě momentálně akorát mučil, setřásla, ale to jsem se zadkem otřela o Erikův napůl tvrdý penis.

Proklínala jsem se za to, že jsem se vůbec zamyslela nad tím, jestli ta věc v mé přítomnosti vůbec někdy kompletně vyměkla.

„To bych být tebou nedělal," zamručel Erik tiše, jako by se nacházel částečně v říši snů.

Ztuhla jsem.

Teď už se uchechtl, tiše a s temným příslibem. „Nevím, jestli si uvědomuješ, jak je pro mě těžký vedle tebe prostě ležet, ale doufám," svým nyní už úplně tvrdým ptákem přirazil mezi má stehna, „že tohle to dokazuje."

Skousla jsem si ret, abych potlačila zasténání. „Eriku..."

Pohladil mě po paži a následně opět na břiše. „Nebudu na tebe tlačit, i když mi to asi dá zabrat," řekl, z jeho hlasu zněla něha. „Navíc se teď musí vyřešit hodně věcí, takže asi ani není nejlepší chvíle. Což mě popravdě dost štve. Ani nevíš, jak moc."

Tiše jsem se zasmála.

„Každopádně," pokračoval, „to, co jsem ti měl v plánu říct, je, že tohle je na tobě. Nebudu tě do ničeho nutit."

Usmála jsem se. „Já vím," zašeptala jsem.

Znovu mě pohladil. „To jsem rád," řekl. „A teď už vážně spi."