Prokletá barvami

10. Okruh VaZ

Když jsem se dostavila na sraz opozdilců, všichni už tam čekali. Ironie, že přijdu pozdě i na svůj trest.

Linux se na mě pouze podíval, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Místo toho se otočil k nám všem a spustil: „Čeká vás okruh VaZ, což je krásná zkrácenina pro Vylez a Zemři. Můžete používat své barvy a cokoli, co máte po ruce, ale nesmíte se teleportovat." Významně pohlédl na Corta a já se musela pousmát.

„Co máme dělat?" zeptal se jeden z kluků, které jsem kromě dnešního dopoledne v životě neviděla. Působil, jako by se sem dostal omylem.

Linux se na něj ušklíbl. „Vylezete po tamté hoře – poté uvidíte, co dál," řekl a ještě jednou si nás prohlédl. „Večer se znovu uvidíme na noční hlídku, ve tři čtvrtě na deset na recepci."

Poté zmizel.

Otočila jsem se k jedné z nižších hor u pobřeží a polkla. Možná nepatřila k těm nejvyšším horám, ale rozhodně byla dost strmá – dost na to, aby se muselo šplhat.

„To zvládnete," ušklíbl se Quert, než se svým bratrem vyběhl ke skále. Došlo mi, že oni to už museli zvládnout několikrát.

Povzdechla jsem si a Xen věnovala neradostný úsměv. Pomalu jsem se došourala k hoře a začala lézt. Trochu se mi ulevilo, že kámen byl pevný a nedrolil se, a zároveň jsem děkovala své výšce, protože jsem dosáhla téměř všude. Sice jsme nelezli po kolmé stěně, ale i tak bych mohla snadno spadnout – a kdybych uklouzla, skutečně bych se skutálela.

Trvalo mi minimálně hodinu, než jsem se dostala do poloviny hory. Svaly mě pálily, na dlaních se mi tvořily mozoly a na čele se mi rosil pot. Odpolední slunce mě pálilo na holé kůži a já proklínala toho bůhvíkoho, kdo mě na tréninky upsal. Nebýt jich, nemusela bych brzo vstávat a i tak chodit pozdě na nástup.

Táhle jsem zasténala a na moment se jen svěsila na teplý kámen. Xen kousek pode mnou se uchechtla a pokračovala v lezení. Ona to měla snadné, tahala s sebou sotva pár kilo.

Přitáhla jsem se o něco výš a zavrčela, když jsem si odřela předloktí – a podle všeho i rozřízla, protože se mi z něj chvíli nato začala valit krev.

Už teď jsem věděla, že nechci zaspat znova.

Po hodině a půl jsem se dostala na vrchol. Na rovný plácek dopadalo slunce v západu a já se jako vorvaň svalila na zem.

Konečně.

Cort a Quert někde poblíž se uchechtli a začali se smát, když se vedle mě vyvalila Xen. Kde byli ostatní, jsem neřešila, nezajímalo mě to.

„Tady to nekončí, uvědomujete si to?" zeptal se popichovně Cort a přikrčil se u nás.

„Klidně nás zabij, bude to snazší," zamumlala Xen a zavřela oči. Nehodlala se ani hnout a já s ní více než souhlasila.

To mě však uchopily dvě ruce a vytáhly mě na nohy, u Xen to samé. Probodla jsem Corta pohledem, ale on se jen pousmál. Z jeho prstů vyjela slabá záře a zahojila ránu na mém předloktí, která mi doteď nepřestala krvácet – a na kterou jsem úplně zapomněla.

Rozhlédla jsem se kolem a dopřála si chvíli na to, abych jen mohla žasnout. Viděla jsem odsud celé hlavní město, které bylo ohromné. Hrad se leskl v zapadajícím slunci stejně jako mořská hladina naproti. Vypadalo to zde úchvatně.

Jenže poté jsem se podívala na druhou stranu k prudkému srázu do temnot, kam světlo nepronikalo.

Už mi dával smysl název tohoto okruhu.