Prokletá barvami

18. Novinky

Omámení ze společné chvíle strávené na louce rychle pominulo a následující týden už jsem zůstala v té děsivé realitě. Uvědomila jsem si, že mi Erik chtěl pomoct přijít na jiné myšlenky. Což se mu nakonec povedlo, i když pravděpodobně ne tak, jak to původně zamýšlel.

Za ten týden jsem ho znovu neviděla, což bylo dobře. Když jsme se vrátili na ples, byla jsem si více než jistá tím, že... kouřit mu ptáka byla chyba. Ne že bych toho litovala – sakra, nic úžasnější jsem nezažila –, ale následky, kterým jsem musela čelit, nebyly příjemné.

Jak jsem zjistila, nikdo nevěděl, co se na louce stalo, ale Werden si to velmi rychle domyslel. Nijak na to nenarážel, ale jeho přímý pohled mi sděloval vše – hodlal si to se mnou vyřídit.

To však nebylo to jediné, co mě trápilo. Nejenže se se mnou neoficiálně zasnoubil, prozradil mi i věci, které bych neměla vědět. Trojčata byla jeho bratři, jeho krev, a on sám měl s mou maličkostí nějaké plány.

Proto jsem se hradu nyní obloukem vyhýbala a neexistující bohové se nade mnou pravděpodobně smilovali, protože jsem noční hlídky dostávala jen ve městě.

Ani tak jsem ale neunikla Erikovým zprávám. Psal mi každý večer, někdy i přes den, a ty zprávy mi pravděpodobně už navždy uvízly v hlavě. Popisoval mi své představy, jako kdyby stál přímo u mě, a následně mi i důkladně líčil, co všechno se mnou plánuje, jakmile mě znovu uvidí.

Včera večer, když si Xen opět někam vyšla s Heroldem, mi Erik zavolal. Byla jsem v takovém šoku, že trvalo nejméně minutu, než jsem telefon vůbec zvedla a hovor přijmula. Připadalo mi to zvláštní, ale když jsem slyšela jeho hlas, mrzelo mě, že tu nebyl se mnou a ty své lascivní myšlenky, které mi líčil, mi neukázal i v praxi.

Jak jsem následně zjistila, když náš hovor skončil, Erik Herolda vyloženě vyhnal, aby mohl odtáhnout Xen a já zůstala v pokoji sama. Vyčinila jsem mu, ale on mi na oplátku pouze poslal fotku se svým zářivým úsměvem a jiskrami v jeho očích. V temným pokoji jeho obličej osvětlovala zář displeje a v měkkých peřinách své postele vypadal více než spokojeně.

Takže jsme si další hodinu jen vyměňovali fotky, kde jsme se tvářili jakkoli přihlouple. Bylo to krásné odlehčení večera, a přestože to měl být jediný účel naší konverzace, kromě těch nestoudných zpráv a směšných fotek jsme si psali i jako normální lidé. Nelitovala jsem toho, že jsem mu odhalila jisté části své minulosti, a mohla jsem jen doufat, že on se mi nesvěřil jen z toho důvodu, že mu to jinak nepřišlo fér.

Každopádně na to jsem nyní nemohla myslet, protože jsem musela uhýbat hbitým úderům jednoho ze studentů, který si na mě troufl. Popravdě jsem se divila, že jsem stále byla na nohou, když jsem myslí pořád bloudila do dalekých míst.

Jelikož jsme s Xen i dnes přišly pozdě – byla to naše krásná tradice –, čekala nás opět noční hlídka. Naštěstí jsme se vyvarovaly okruhu VaZ, protože podle Linuxe byl odpolední trénink moc důležitý na to, abychom mohly chybět.

Já se však bála jen té hlídky, protože poté, co jsem zjistila, že drtivá většina městských hlídek už je obsazená, jsem si domyslela, že už mě štěstí ve vyhýbání se hradu opustilo.

Kluk mě udeřil do hrudi a až to mě kompletně probralo, abych to s ním rychle skoncovala. S obličejem přitisknutým k zemi se vzdal a já dostala svůj zasloužený pokoj.

Náramek od mořské panny fungoval zvláštně, jak jsem si uvědomila. Tu noc, kdy se toho tolik stalo, mě zachránil, ale při našich cvičných soubojích mě nebránil před ranami. Přišlo mi, že věděl, kdy jsem ve skutečném nebezpečí. Jako by měl vlastní mysl, duši.