Prokletá barvami

9. Moje zbraně

Linux nás odvedl do nějaké cvičící haly. Ohromný prostor mě téměř uchvátil, obzvlášť ten výřad zbraní, co se zde nacházel.

Každý někam šel. Někteří si zkoušeli zbraně na blízko – meče, dýky, tyče, katany, nunčaky – a někteří zase na dálku – luky, kuše, pistole, chakramy, shurikeny.

Já došla k luku a párkrát si vystřelila. Jelikož zde bylo bezvětří a já na svůj cíl dokonale viděla, ani jednou jsem neminula střed.

„Doufal jsem, že si studenti vyzkouší především zbraně, se kterými neumí,“ prohodil za mnou náš hlavní trenér Linux.

Otočila jsem se čelem k němu. „Chtěla jsem si jen párkrát vystřelit,“ řekla jsem s klidem v hlase.

Zastrčil si své po ramena dlouhé vlasy hnědé barvy za uši a upravil si elegantní černý oblek, který by se dal vzít na ples stejně jako do války. Jeho tmavá pokožka se zaleskla ve světle stropních svítidel. „Takže mám k tobě napsat luk?“ zeptal se, zatímco si mě prohlížel stejně detailně jako já jeho.

Přikývla jsem. „Asi ano. Ale jestli by to šlo, chtěla bych i Glock 17 a shurikeny.“

„Prosím?“

Dlouze jsem vydechla. „Luk je dost nepraktickej. Shurikeny si nechám u boku a Glock vytáhnu ve chvíli, kdy situace bude nejhorší.“

Přimhouřil oči. „Uvědomuješ si, že nejdeš bojovat se zločinem?“

„Jen mi to tam prosím napište,“ řekla jsem pouze. Jako mladší jsem se učila používat dost zbraní, obzvlášť ty na dálku. Střelné zbraně se mi vždycky zamlouvaly a to samé vrhání dýk, ale to mi nikdy nešlo dokonale, takže jsem přešla k shurikenům.

Linux si povzdechl, přikývl a do svých desek něco načmáral. „Teď si běž zkusit zbraně na blízko.“

Když jsem přešla do té sekce zbraní, spatřila jsem Xen, jak si užívá s dvěma nunčaky. Její pohyby byly dokonalé, jako by na tohle trénovala celý život.

Pokrčila jsem rameny a do ruky popadla tyč. Jak jsem si všimla, měla čtyři módy: drobná verze k opasku, která by maximálně někoho omráčila; drobná verze k opasku, akorát s ostrými hroty, které z tyče tvořily oboustrannou dýku; velká tyč s tupými konci, které by člověka poslaly do říše zapomnění; a velká tyč s ostrými hroty, která by snadno někoho zabodla. To všechno se ovládalo pomocí tlačítka, které se pokaždé muselo zajistit. Vzhledem k tomu, kolik toho tyč uměla, mě překvapilo, jak pevná byla.

Slyšela jsem za sebou kroky, a proto aniž bych věděla, kdo za mnou kráčí, jsem udělala pár rychlých pohybů a hrot tyče namířila na neznámého krk. Ušklíbla jsem se, když jsem spatřila Cortův zděšený výraz.

Udělal jeden krok dozadu, poté druhý. Quert po jeho levici se tiše pochechtával, zatímco se jeho bratr bál ke mně přiblížit. „Příště mě prosím varuj, než se mě pokusíš zabít.“

Můj úšklebek se jen prohloubil. „Kdybych se tě pokusila zabít, mrtvej bys byl.“

„Byl bych idiot, kdybych o tom pochyboval,“ polkl a o něco se uklidnil.

„To jseš i tak,“ řekla jsem pouze, čemuž se Quert zasmál. Proto jsem probodla pohledem i jeho. „Ty na tom nejseš o nic líp.“

Poté jsem je obešla a vylezla na jednu z plošin, které se nacházely ve středu této velkolepé haly. Zjevil se přede mnou hologram potenciálního nepřítele a já na moment ztuhla, jak detailně to vypadalo.

A pak už jsem jen bojovala.

Pomocí své tyče jsem nakonec porazila alespoň jedenáct hologramů a podle toho jsem i vypadala. Když někdo procházel kolem, na chvíli se zastavil, aby mě mohl sledovat, a obzvlášť Cort a Quert se hodnou chvíli kochali pohledem na mou bojující maličkost. Také jsem zahlédla Linuxe, jak si něco zapisuje do svých desek, a nemusela jsem dlouho přemýšlet, jakou zbraň mi tam připsal.