Prokletá barvami

15. Přípravy na ples

Trojčata kolem mě kroužila jako predátoři čekající na správnou chvíli, kdy zaútočí na svou kořist. Jejich chladné tváře postrádaly šok z toho, jak jsem je zde objevila.

„Co jsi chtěla?" zeptal se Gerek tím vyrovnaným hlasem, z kterého mi přejel mráz po zádech. Musela jsem uznat, že vzbuzoval hrůzu.

„Jak jsi věděla, že tu jsme?" zeptal se naopak Lerek, který koutek úst pozvedl do úšklebku. V temných očích mu zajiskřilo a mě v jistém smyslu připomněl Querta – nebezpečný, ale radši si z lidí prostě dělá prdel.

Pokrčila jsem rameny a prohlédla si své dokonale neúhledné nehty. „Prostě jsem vás viděla, nejste zas tak nenápadní." Lhostejnost v mé tváři nemohli přehlédnout.

Gerek se však zarazil, přimhouřil oči a přistoupil ke mně. Mé zápěstí sevřel v ocelovém stisku a já byla tak v šoku, že jsem ani nic nenamítala. „Talisman z Atlantidy," ucedil skrz zuby, ten zvuk mi projel do morku kostí.

Zmohla jsem se pouze na: „Cože kurva?"

Znovu tiše zavrčel, Lerek a Merek jen tiše přihlíželi. „Atlantida – to potopené město z vašeho světa. Zdejší mořští lidé sem odtamtud migrovali," vysvětlil mi stručně. Velmi rychle si domyslel, co se stalo pod vodou – jestli to nějakým zázrakem dokonce neviděl.

Svraštila jsem obočí. „A k čemu mi to je?"

Pomalu pustil mou ruku, jako by se musel krotit, aby mi v ní nerozmačkal kosti – což nebyla hezká představa. „Teď jsi nedotknutelná."

Odfrkla jsem si. „Hezký."

Lerek nakrčil čelo, piercing v jeho obočí se zvláštně zkroutil. „To je tvoje reakce?" vyhrkl s očividnou nechápavostí, která Mereka pobavila.

Pokrčila jsem rameny a opět se otočila ke Gerekovi, který mě stále upřeně sledoval jako šelma kus masa. „Proč by mi ho ta mořská panna dávala?"

Párkrát zamrkal. Pouze to mi napovědělo, že se dostal na nějaké daleké místo ve své mysli a kompletně zapomněl na realitu. Ten pocit jsem dobře znala. „Mořský panny dokáží předpovídat budoucnost."

Takže mi ho dala, protože se mělo něco posrat.

„Každopádně jakmile zemře, zničí se i ten náramek," dodal Merek jen tak mimochodem, což mě znepokojilo ještě víc.

Nasucho jsem polkla. „Vy už se mě ale zabít nesnažíte, dokonce mě ani nechcete unýst. Pouze mě jako úchyláci sledujete," řekla jsem a pro jistotu si nevybavovala chvíle, kdy jsem je vycítila, zaslechla nebo dokonce zahlédla.

Gerek se slabě pousmál, ale slova se chopil na démona až příliš mírumilovný Merek: „Rozkazy se splnily za nás, teď musíme dělat jen tohle. Nemluvě o tom, že jsi celkem fajn."

Nad tím jsem... radši taky nepřemýšlela.

Věděla jsem, že kdybych se jich zeptala, kdo jim rozkazy dává, odpovědi bych se nedočkala, proto jsem ironicky se svou vrozenou provokací prohodila: „Mohla bych vás seznámit i se svými novými únosci." Přátelé bylo silné slovo, přesto... No, minimálně v očích trojčat pro mě ti lidé nemuseli nic znamenat.

Lerek se uchechtl. „Jako s těma, co nás lovili a málem zabili?"

Probodla jsem ho pohledem. „Nestěžuj si, oni dopadli hůř."

Gerek si odkašlal a tím klidným hlasem se zeptal: „Ty půjdeš na ten ples?"

Změřila jsem si ho pohledem, abych našla byť jen náznak nějaké emoce, ale byl chladný jako stěna. Proto jsem to vzdala a řekla pouze: „Už jen z toho důvodu, že musím bránit oba prince, kdyby se náhodou něco stalo."