WHATEVER IT TAKES / CL16

035

" Znovu děkuju,a teď už vás nechám,pozorovat večerní oblohu, kdo ví, třeba někde najdete Aidenovu duši." S těmito slovy odešla z balkónu a já se znovu zadíval na oblohu a znovu jsem byla vyrušena, tentokrát Pierrem.

"Zachvíli nám letí letadlo do Monaka. Musíme jít." Jenom jsem na Pierrovo oznámení kývla a společně jsme se vytratili z večeře a jeli jsme na letiště,kde na nás už čekal Maxův soukromí jet.

Nasedli jsem dovnitř a já během pár minut usnula a ani jsem se nedivila jak, protože jsem ten poslední týden naspala asi jen tak 3 hodiny a tady se to nebude nijal lišit.

"Zoe vzbuď se, už jsme v Monaku." Otevřela jsem oči a pomalu jsem šla s Pierrem k autu, které bylo u letiště v Nice.

Celou cestu k hotelu jsem nemohla usnout a vzhledem k tomu, že Pierre řídil,byl taky vzhůru,ale neřekl ani slovo, protože jsme oba byli unavení ,a tak jsme celou cestu na hotel mlčeli.

Po nějaké době jsme dorazili před hotel a když jsem vystupovala,podlomili se mi kolena a já málem spadla,ale Pierre byl rychle u mě,vzal mě do náruče,ve které jsem mu taky usnula a po dlouhé době jsem spala celou noc.

Další den jsem společně s Pierrem šla do Monackého paddocku,kde už teď ráno bylo hodně lidí.

Pierre mě po celou dobu radši přidržoval, protože jsem pořád nebyla dost silná,na to abycho normálně chodila a musela jsem si každých pět minut někde dát přestávku a Pierre se mnou vždycky zůstal, což od něho bylo milé,ale já si potřebovala jít promluvit s Charlesem a všechno mu vysvětlit.

" Pierre vážím si toho,jak se o mě staráš, vážně ano,ale musím si s ním jít promluvit. Oba víme, že by se to dřív nebo později stalo a bude lepší, když za ním půjdu sama." Vysvětlila jsem svému bratrovi, který na to chápavě kývl a pohladil mě po ramenu s úsměvem na tváři.

" Dobře,ale jestli by se cokoliv stalo,zavolej mi ano?" Jenom jsem kývla a usmála jsem se na něho, díky čemuž si byl jistý, že může odejít na první trénink a já mezitím šla do garáže Ferrari .

V dáli jsem viděla Charlese jak se baví se svými mechaniky a nachvilku se mnou navázal oční kontakt,ale hned se podíval jinam a šel ke své formuli. Slyšela jsem, že vedle mě někdo stál a já hned věděla kdo to byl.

" Nesnáší mě, že ano?" Zeptala jsem se s povzdechem Carlose, který si dal ruku na  mé rameno a já s ním v ten moment navázala oční kontakt.

" Dej mu čas. Znám Charlese a vím, že je citlivej člověk a potřebuje čas. Věř mi." Jen jsem kývla na Charlesovu radu a nachvilku se zamyslela. Všichni závodníci se připravovali na první trénink,ale jediný Carlos ještě nebyl ve svém autě.

" Ty nejdeš?" Zeptala jsem se ho a slyšela jsem jak se Carlos uchechtl.

" Mám něco s autem a mechanici ho musí celý rozebrat, takže nestihnu ani jeden trénink, takže ti můžu dělat po zbytek dne společnost."  Jen jsem se na něj usmála a přijala jeho nabídku.

" To zní jako plán." Souhlasila jsem a Carlosovi se na tváři rozzářil úsměv.

Celý den jsme se spolu bavili, šli jsme se spolu najíst, probírali jsme první trénink a taky se bavili s Fredem, což je ředitel Ferrari a nebo jsme se bavili s Carlosovým bratrancem. Byl to dobře užitej den,ale každý den musí přijít ke konci.

" Díky za všechno Carlosi. Dnes jsem si to vážně užila." Řekla jsem mu když jsem se chystala jít k Pierrovýmu autu.

" Ale tenhle den ještě nekončí. Pojď jdeme." Carlos mě chytl za ruku a pomalu jsme šli k jeho autu. Nasedli jsme a jeli jsme směr hotel a po cestě jsem zpívali a poslouchali písničky z rádia.

Když jsme přijeli, rovnou jsem šli do Carlosovýho pokoje, který už rovnou zapínal televizi a v pozadí se hrálo El classico nacož jsem se jen uchechtla a sedla si na pohovku abych nepřekážela.

Po chvíli přišli další kluci,mezi němi byl Pierre,Max,Danny,Lando a další závodník Alpha Tauri,Yuki Tsunoda,ale už jsme se znali, takže jsme se nemuseli seznamovat.

" Co tady děláte?" Zeptala jsem se jich a oni se na mě všichni usmáli.

" Přišli jsem drbat a taky se dívat na fotbal." Odpověděl Yuki a já se uchechtla.

Drbali jsme asi dvě hodiny a mezitím jsme se znovu dívali na El classico, které Barcelona tentokrát projela,ale všichni hráči vypadali unaveně takže se jim nedivím, že jim to vůbec nešlo.

Už byla půlnoc a všichni už spali,teda kromě mě. Já zas a znovu nemohla usnout, protože pokaždé když zavřu oči, vidím jeho tvář,jak vykašlává krev a jak pomalu zavírá oči a já to prostě nechci znovu vidět a potřebovala jsem si s někým promluvit,ale nechtěla jsem budit kluky,tak mě napadl jenom jeden člověk.

Lord Perceval 🏎️

Zoe:
Střecha za pět minut.

Seen

Když si to Charles přečetl, nečekala jsem ani minutu a pomalu jsem šla na střechu hotelu . Šla jsem asi čtyři minuty a když jsem došla, viděla jsem Charlese jak se opírá a zeď, která byla na střeše.

Zhluboka jsem se nadechla,vydechla a šla jsem pomalu za ním,moje nohy to pomalu vzdávali,ale já si s ním nutně potřebovala promluvit.

Charles si mě po chvíli všiml , nervózně se narovnal a nasadil svůj neutrální pohled,ale já se ho snažila ignorovat a opřela jsem se o zeď stejně jako to udělal on před chvílí.

" Proč si mě sem zavolala?"

A/N: Další kapitola, protože se nudím. Zaspamujte mě komentama abych se nenudila prosím 😂. A taky se omlouvám za chyby.

-Nat 🏎️