WHATEVER IT TAKES / CL16

004

Vzbudila jsem se a z okna jsem skoro nic neviděla. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jsem Charlese který seděl v křesle a koukal se do telefonu.

Slabě jsem si odkašlala a on hned spozornil.  Pomalu jsem si sedla a Charles hned vystartoval pro případ že bych spadla.

„ Opatrně. Dost jsi krvácela." řekl mi.

„ Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se ho slabě.

„ Asi tři hodiny. Kluci byli dost v vyděšení,ale Max jim to teď vysvětluje." odpověděl mi a já kývla. Pomalu jsem se zvedla a Charles mě přidržoval.

„ Potřebuju si dát sprchu." oznámila jsem mu a on kývl. Pomalu jsme došli do koupelny a já se zastavila. „ To tady budeš po celou dobu co se budu sprchovat ?" zeptala jsem se ho a šibalsky se usmála.

„ Když to bude potřeba." odpověděl mi a já protočila očima protože jsem věděla na co naráží.

„ Pane bože Charlesi. Nejsem ta která potřebuje ochranu. Umím se o sebe postarat." řekla jsem trochu naštvaně .

„ Dneska to tak nevypadalo. Kdybych tam neskočil tak bys možná už nežila." Charles se bránil.

„ Měls mě tam nechat." řekla jsem mu a hned jsem si zakryla pusu.

„ Co to znamená?" zeptal se mě.

„ To že máš vypadnout ať se můžu osprchovat." odpověděla jsem mu a vytlačila jsem ho z koupelny. Vyslíkla jsem si triko a kalhoty. Podívala jsem se do zrcadla na ty rány. Nevypadali hluboce ale na dotek jsem vždy sykla bolestí.

Podívala jsem se na dveře a viděla jsem Charlese jak na mě civí. Hned jsem je zavřela a rovnou zamkla a šla jsem do sprchy.

Po sprše jsem si uvědomila že v koupelně nemám žádné oblečení. Obmotala jsem si kolem svého těla ručník a vyšla jsem z koupelny. Charles se hned postavil a podíval se na mě.

„ Já uhm... zapomněla jsem si tady oblečení." řekla jsem mu a přitáhla si ručník víc k tělu.

„ Uh jo." Charles mi podal tašku a já si ji převzala. „ Já uhm půjdu nahoru." řekl mi a já kývla. Bylo trapné ticho,ale pak se Charles otočil a odešel. Já se rychle převlíkla do tohoto.

A udělala jsem si vysoký drdol. Rozhodla jsem se že půjdu nahoru za ostatními. Když jsem přišla tak se na mě všichni otočili.

„ Čau." mávla jsem na všechny a sedla jsem si vedle Maxe.

„ Uhm ahoj žraločí holko." řekl mi ten chlap okolo 30.

„ Pánové tohle je Zoe. Zo tohle je Daniel Riccardo, Carlos Sainz,Lando Norris a Charlese už znáš." Max nás všechny představil a všichni se na mě usmáli.

„ No rád tě poznávám, ale nechtěla bys nám vysvětlit proč si plavala a proč z tebe málem byl oběd pro žraloky?" zeptal se mě Carlos.

„ No delší vyprávění..." odpověděla jsem.

„ Máme hodně času." řekl Lando a já se podívala na Maxe ať něco řekne.

„ Je to citlivý téma kluci. Nechte ji vydechnout." Max se konečně ozval a dal mi ruku kolem ramen. Všichni se na nás podezíravě podívali.

„ Takže ty a Max?" zepta se Danny. Já se podívala na Maxe a on zase na mě. Oba jsme udělali znechucený obličej.

„ Fuj. Ne nikdy." řekla jsem jako první.

„ Zo je pro mě jako sestra. Známe se od malička vy jelita. " dodal Max a já kývla v souhlas.  S klukama jsme se bavili ještě hodně dlouho a Charles byl celou dobu potichu.

„ Hele už půjdeme spát. Jsme dost unavení." řekl Danny za Landa a Carlose.

„ Má recht. Tak zítra žraločí dívko." řekl Lando a společně s Carlosem a Dannym odešel.

Charles se začal taky zvedat. „ Taky už půjdu." řekl nám.

„ Počkej." řekla jsem a Charles se hned zastavil a otočil se na mě. „ Je tu něco co byste měli oba vědět." řekla jsem. Charles se znovu posadil a napnul se. Vypadal dost vážně a Max taky.

„ Povídej." vyzval mě Max.

„ To co se stalo...to proč tady vůbec nějací žraloci byli mělo důvod..." začala jsem. Oba mi dali pohled abych pokračovala.
„ Když jsem byla ve městě ti dva chlapy z dřívějška tam byli taky. Všimli si mě a šli po mně. Utekla jsem jim ale jeden po mně vystřelil a ta kulka mě škrtla o rameno. Shodou náhod se mi zastavil motor a byla jsem od lodi moc daleko tak jsem se rozhodla plavat. Pak už víte co se stalo..." dopověděla jsem a oba se na sebe vážně dívali.

„ Co tam vůbec dělali?" zeptal se nás Charles.

„ Lepší otázka zní jak tě vůbec mohli najít." řekl Max a mě to v ten moment došlo .

„ Dej mi tvůj telefon." řekla jsem Charlesovi a nastavila před něho ruku. Nechápavě se na mě podíval. „ Dělej." dodala jsem a to mi ho konečně dal. Společně s mým telefonem jsem ho hodila do hlubin oceánu.

„ Proč jsi to udělala?" zeptal se mě naštvaně Charles.

„ Jestli věděli kde jsme tak jednomu z nás museli napíchnout telefon a myslím že nechceš umřít na utopení nebo sežrání." vysvětlila jsem mu.

„ Hele lidi strašně rád bych si s vámi povídal,ale už jsem taky dost unavenej takže taky půjdu." řekl nám Max a objal mě a pak odešel. Já už byla taky na odchodu,ale tentokrát mě zastavil Charles.

„ Můžeme si promluvit?" zeptal se mě už trochu klidněji. Já jen kývla a sedla si naproti němu. „ To co se odpoledne stalo..."

„ Myslíš to jak jsem málem skončila jako oběd pro ty nestvůry?" zeptala jsem se ho s úsměvem na tváři.

„ Ne myslím tu pusu." řekl a můj úsměv hned zmizel. „ Něco jsen cítil a vím že jsi cítila to samí.."

„ Charlesi počkej.." přerušila jsem ho. „ Jo cítila jsem to taky a vím co máš na jazyku,ale takhle láska nevypadá..."

„ Dej mi aspoň šanci." poprosil mě a já se smutně pousmála.

„ Když jsem naposledy někomu dala šanci umřel mi v náruči." řekla jsem tichým hlasem a pak se podívala zpátky na něj. „ Myslím si že si skvělej kluk a výbornej závodník,ale já nejsem pro tebe vhodná Charlesi. Jsem v podstatě magnet na vše špatný a já nechci aby se ti něco špatného stalo." Odmlčela jsem se. „ Další osobě už ne..." řekla jsem potichu a začala se zvedat.

„ Lituji." smutně jsem se na něj podívala a on se podíval do země. „ Dobrou noc " řekla jsem mu a bez odpovědi jsem odešla do našeho pokoje.