035

279 19 4
                                    

One week later

Dneska je čtvrtek, což znamená pohřeb. Na tenhle den jsem se připravovala celý týden,ale hluboko vnitru jsem věděla, že se na tohle nedá, připravit,a že budu potřebovat oporu ,tak jsem poprosila Pierra,aby šel se mnou a on mi díky bohu vyhověl.

Teď jsme všichni,kdo ho znali stáli u místo,kam už byla dána jeho rakev a lidi postupně chodili a házeli mu na rakev kytky a já schválně šla jako poslední, protože mi to bude chvíli trvat.

Když už jsem byla na řadě,tak jsem tam jenom stála a nemohla se vůbec hnout,byla jsem v takovým šoku, že jsem okolo sebe vůbec nic nevnímala,ale Pierre byl znovu ten,kdo mě zachránil a já se vzpamatovala,utrela si slzu a podívala se na Aidenovu rakev.

" Za tohle budou trpět Aidene, o to se postarám.” Má slova, směřována k Aidenovi rakvy,byla chladná a nemilosrdná,ale mě to bylo jedno. V ten moment jsem chtěla zabít Dakr Soldiera, Sáncheze, Pierréze a všechny jejich gorily.

Hodila jsem květiny na jeho rakev a společně s Pierrem jsme šli na stranu a mně znovu začali stékat slzy. Pierre si to ho všiml,tak si mě vtáhl do objetí,tak aby to nikdo neviděl, zacož jsem byla ráda.

Po zbytek pohřebu jsem buď to brečela nebo si dávala za vinu to co se Aidenovi stalo a pořád si říkala, že jsem to měla být já,ale všechno mělo svůj důvod.

Poté co skončil pohřeb,jsme všichni šli do restaurace,kde nám to Aidenova rodina zarezervovala,ale já neměla vůbec chuť něco jíst, takže jsem si šla stoupnout na terasu, opřela se o zábradlí a dívala se na nebe.

" Promiňte." Otočila jsem se na starší paní, která měla stejné oči a nos jako Aiden. " Vy jste Zoe, že ano?" Zeptala se mě a já jenom kývla,nebyla ze sebe vydat ani hlásku.

" Víte Aiden o vás hodně mluvil. Prý jste byla jeho nejbližší přítel z jeho práce." Cítila jsem jak se mé slzy chtějí dostat na povrch,ale já jim to nedovolila,ne teď.

" Ano, Když jsem nastupovala Aiden tam ještě nebyl,ale o čtyři měsíce později přišel do naší jednotky a já viděla jak je zmatený,tak jsem ho všude provedla a od té doby jsem se stalj kamarády. On pomáhal mně a já zase jemu. Byli jsme tam jeden pro druhého...” V ten moment jsem se odmlčela a uvědomila si, že moje bolest se srovnání s jeho matkou byla nic.

" Promiňte,asi bych vám neměla říkat o tom co se stalo....” Myslela jsem, že jí to vadí,ale ona se na mě jenom usmála přerušila mě.

„ Ale vůbec ne. Je to hezký pocit, vědět, že měl v své práci pravé kamarády,ale Zoe. Chtěla bych vědět ještě něco.”

„ Jen mluvte.” pobídla jsem ji k mluvení a její úsměv se změnil na jeden z těch smutných.

" Bolelo ho to? Když umíral?" Na tuhle otázku jsem nebyla vůbec připravená,ale byla to jeho matka, takže jsem neváhala s odpovědí.

" Nebudu vám lhát paní Johnsonová,ano bolelo." Viděla jsem jak zesmutněla ještě víc a já byla připravena k tomu dodat celou pravdu. " Ale já tu bolest odnášela s ním a zůstala jsem s ním až do jeho posledního dechu." Podívala se na mě se slabým úsměvem a vtáhla si mě do objetí.

" Děkuju vám, že jste mi řekla pravdu. Jeho nadřízení mi nechtěli nic říct.”

" Protože to taky nevěděli. Věděla jsem to jenom já." To ji uklidnilo ještě víc a znovu mi darovala její úsměv.

WHATEVER IT TAKES / CL16Where stories live. Discover now