WHATEVER IT TAKES / CL16

021

„ Charlesi,Zoe! Tady jsme.” já a Charles jsme se synchronizovaně otočili na mávající pár, který se smál od ucha k uchu a nakračoval si to k nám.

„ Ahoj.” Kika ke mně přišla a vtáhla si mě do objetí. „ Neřekl si nám, že s námi jede i Zoe.” tahle věta byla spíše pro Charlese jak pro mě,ale já se jen usmála a Charles se mezitím podíval na Pierra.

„ Oprava, neřekl to jenom tobě. Mě to včera říkal.” Pierre se uchechtl na jeho odpověď a Kika ho bouchla do ramene což si vysloužilo smích nás všech.

„ Na jejich obranu. Charles mě pozval na poslední chvíli takže...” nechala jsem větu doznít a Kika probodávala Charlese pohledem.

„ Tys ji pozval na poslední chvíli. Děláš si srandu?” Kika chtěla pokračovat,ale Pierre jí dal ruku na pusu a Charles se na ni zamračil.

„ Okeej. Divný. Tak pojďme.” zavelela jsem a všichni jsem šli k našemu letadlu. Letěli jsme v první třídě takže jsme měli celý let klid. Nebo aspoň já ho měla, protože jsem celý let klidně spala. Bylo dobrý si na chvíli odpočinout,na chvíli přestat myslet na všechno kolem a myslet jen na sebe. Tenhle pocit jsem naposledy cítila před tátovou smrtí a od té doby.... vůbec nic.

„ Zoe...” někdo mi opatrně zašeptal do ucha což mě donutilo pomalu otevřít oči. Moje oči přistáli na těch Charlesových, který se na mě roztomile usmíval. „ Už jsme tady.” protřela jsem si oči a unaveně jsem se posadila,Charles který mě konečky prstů hladil po zádech nespouštěl ze mě svůj pohled.

„ Tak pojďte vy dvě hrdličky.” Kika se na svojí poznámku uchechtla a společně s Pierrem na nás čekali než si stoupneme a vezmeme si batohy.

Vylezli jsme z letadla a šli jsme si pro naše kufry, což bylo dost těžký vzhledem tomu, že nás obklopili fanoušci kluků. Bylo mi to dost nepříjemný, protože nechci být na první stránce nějakého magazínu tak jsem si vzala svůj kufr a šla před letiště, kde jsem si dala kšiltovku na hlavu a brýle na oči aby mě náhodou nikdo nepoznal. Nepotřebuju tady řešit přestřelku na letišti jen kvůli tomu, že mě přistihli jak se bavím s populárníma lidma.

Najednou jsem cítila jak mi někdo stiskl ruku. Věděla jsem kdo to bylo,ale stejně jsem se otočila a podívala se do jeho zelených očí a mohla bych se do nich dívat hodiny a hodiny a stejně bych nepřestala.

„ Limuzína je tady. Přestaňte se osahávat a pohněte zadkama.” Vysmekla jsem se z Charlesova stisku a vyběhla po Pierrovi, který se rychle schoval v limuzíně. Já vběhla dovnitř toho velkého auta hned za ním a dala mu pohlavek.

„ Au.” postěžoval si Pierre a já na jeho chování protočila očima.

„ Jseš závodník formule jedna. Malý pohlavek ti neublíží.” Pierre na mojí poznámku protočil očima čímž si vysloužil plesknutí po krku a umírání smíchy od Kiky, Charlese i mě.

„ Dobře tohle už fakt bolelo.” na jeho odpověď se Charles zase uchechtl a pochvilce začal zase umírat smíchy. Já se jen smála, protože jsem ho konečně viděla takhle šťastného a to mě zahřálo u srdce.

Po nějaké době limuzína zastavila před luxusním hotelem. Vylezla jsem z limuzíny a stála tam beze slov, protože ten hotel byl vysoký jak mrakodrap a z venku luxusní jako domy v Monaku.

„ Líbí?” slyšela jsem Kiku za sebou a já jen kývla, protože jsem pořád ze sebe nemohla dostat ani hlásku.

„ Počkej až uvidíš vnitřek.” dodal Pierre a když ke mně přišel tak mi rozcuchal vlasy. Chtěla jsem po něm zase vyjet,ale tentokrát mě zastavili pevné a silné ruce.