WHATEVER IT TAKES / CL16

031

Jakmile jsem já a Pierre dorazili před hotel,rychle jsem se na něho otočila a viděla jeho zmatený pohled.

"Prosím neříkej Charlesovi,že jsi můj bratr. Kdyby to věděl, ohrozilo by ho to ještě víc."Pierre jen kývl v souhlas,tak jsme oba vystoupili z auta a šli k výtahu,který nás zavezl na naše patro. "Kika by měla být ve tvém pokoji s Dannym. To on mi pomáhal ji a Charlese dostat do bezpečí."Vysvětlila jsem mu ještě předtím než vešel do pokoje,ale ještě se na mě podíval a lehce se usmál.

"Děkuju."Jen jsem se na něj usmála a kývla hlavou,než on zmizel za dveřmi a já se otočila na ty,které vedou do Charlesového pokoje. Zhluboka jsem se nadechla,než jsem zaklepala na dveře,které se ani ne po pěti sekundách otevřeli a já mohla vidět Pascalle,která se na mě vystrašeně dívala,ale hned na to si mě vtáhla do objetí,které jsem velmi ráda přijala a čekala,která z nás se odtáhne jako první.

" Jsi v pořádku Zoe?" Zeptala se mě se starostí v hlase,ale já se na ni jenom lehce usmála a pohladila ji po ramenu.

"V podstatě ano,ale nejsem tady kvůli sobě."Pascalle hned věděla o čem mluvím ,takže jenom kývla a podívala dál do pokoje. "Jak mu je?"

"Je vyděšenej. Celou dobu co jsem tady byla se mě jenom ptal na to jestli o tobě nevím nějaké nové zprávy."Odpověděla mi Pascalle a já jenom smutně kývla a jenom doufala,že na mě nebude naštvaný. "Půjdu se podívat na Arthura. Taky ho to celkem vzalo." Jenom jsem kývla v souhlas a začala být trochu nervozní,protože jsem vůbec nevěděla co od Charlese čekat,ale potřebovala jsem se ujistit,že je v pořádku, takže jsem šla dál do pokoje,kde jsem viděla Charlese jak sedí na pohovce a klepe nohama.

"Charlesi?"Zeptala jsem se jemným hasem,abych ho nevylekala,ale on se zrychleně otočil a když uviděl,že jsem to já,rychle za mnou přišel a pevně mě obejmul a já znovu cítila jeho teplo a vůni a už nikdy jsem se ho nechtěla pustit. 

"Tak moc jsem se bál,že tě už neuvidím."S jeho slovy jsem se od něho schválně odtáhla a podívala jsem se mu očí a viděla  jsem jenom strach.

"Jsem tady Charlesi a jsem v pořádku ."Ty poslední slova mi Charles vůbec nevěřil,protože,když mě svým palcem pohladil po tváři,sykla jsem bolestí,protože mě pohladil po té ráně z dřívějška a on si toho všiml a ještě staroslivěji se na mě podíval.

"Kdo ti to udělal?"Zeptal se mě,když mě pořád hladil okolo té rány na mé tváři a já jsem jenom vzala jeho ruku do té mojí a tím ho donutila se na mě podívat.

"To nic není. Pověz mi co se stalo po tom výbuchu."Charles mě chytil za ruku a tím mě donutil ho následovat až k pohovce,na kterou jsme si oba sedli a Charles nepouštěl mou ruku nacož jsem se lehce pousmála.

"Všechno se semlelo tak rychle. Všechny nás povolali do boxů a hned na to za mnou přišel Max a Daniel a řekli at' jdu s něma. Oba byli strašně ve spěchu,ale když jsem se podíval zpáty,viděl jak s Pierrem utíkáš do lesa a-a já chtěl jít za tebou,ale Max mě zastavil a zavedl mě sem. Řekl mi at' tady zůstanu,tak jsem tak udělal a potom přišla máma a řekla mi,že všechno bude v pořádku. Že ty budeš v pořádku." Slyšela jsem jak se mu pomalu začal lámat hlas tak jsem si dala ruce kolem jeho krku ,čímž jsem ho donutila si lehnout a jeho hlavu jsem měla ve svém klíně a hladila hopo tváři a ve vlasech.

"Už jsem tady a nikam nejdu." Zašeptala jsem mu do ucha a tím jsem ho ještě více uklidnila a zůstala s ním do té doby než neusnul. Chtěla jsem tady s ním zůstat, ale muela jsem si ještě něco  vyřídit,tak jsem opatrně a hlavně potichu opustila Charlesův pokoj a zaklepala jsem na dveře toho Maxova.

Když mi Max otevřel,nečekal ani minutu a vtáhl si mě do objetí,které jsem vždycky ráda přijala.

"Díky bohu,že jsi v pořádku."Se svojí větou si oddechl a pustil mě dovnitř,kde na mě čekal i Danny,který si mě taky vtáhl do objetí.

"Modlil jsem se abyste oba,ty i Pierre přišli v celku a moje modlitby byly dost pravděpodobně vyslyšeny."Řekl mi,když se ode mě odtáhl a já se na něho lehce usmála.

"Kluci děkuju,že jste je dostali do bezpečí,vážně. Nevím co bych si bez vás počala."Danny se na mě jenom usmál a poplácal mě po rameni.

"To je samozřejmost. Hele Zoe mám tě fakt rád a rád bych si s tebou popvíal a nedávných událostech,ale jsem fakt unavenej,takže vadilo by ti,kdybychom si promluvili zítra?" Zeptal se mě Danny a já se na něho jenom usmála a kývla.

"Nevadí. Běž si odpočinout. Zasloužíš si to." S těmito slovy se na nás ještě jednou usmála pak odešel z Maxového pokoje a mezi mnou a Maxem nastalo divné ticho.

"Vysvětlíš mi prosím co se včera zvrtlo?"Zeptal se mě když si sedl na postel a já si sedla vedle něho,pořád vymýšlela jak mu to všechno vysvětlit.

"Ten odstřelovač byl od Sanchéze a šel po Pierrovi se známých důvodů,a já ho zabila. Nevím jestli to byl nějaký vycvičený zabiják nebo normální člověk,ale jedno je jasné. Sanchéz to nenechá jen tak.Udělá všechno pro to ,aby mě dostal a ted' jsem mu dost nahrála do karet."Vysvětlila jsem mu a čekala co mi na to odpoví.

"Takže co? To tě zabije místní policie místo něho?"

"To já fakt nevím Maxi."Povzdychl jsem si a viděla jsem,že mi Max chtěl něco říct,ale v ten moment mi začal zvonit telefon a já se podívala kdo mi volal. Bylo to neznámé číslo a já se hned vystrašeně podívala na Maxe,než jsem to zvedla a dala hovor nahlas.

"Znovu zdravím agentko Kravitz."Jeho hnusný hlas se ozval telefonem a já s Maxem jsme si vyměnili vystrašené pohledy,ale hned na to jsem nasadil odvážný pohled a začala mluvit.

"Co chcete Sanchézi?"Zeptala jsem se ho sebevědomým hlasem a čekala co mi odpoví.

"To co jste včera udělala bylo dost odvážné,takhle zachránit svého bratra a zabít cizího člověka,kterého jste ani neznala,ale po takových činech přichází i následky,že ano." Někam tím mířil a jak tak Sanchéze znám,nemířilo to k něčemu dobrému.

"Co po mně chcete?" Zeptala jsem se ho a koutkem oka jsem se podívala na Maxe,který se soustředil na náš hovor.

"Chci aby ses rozešla s panem Leclercem a myslím,že ti nemusím říkat co se stane,když to neuděláš a být tebou,bych to udělal co nejrychleji. Tik tak,tik tak..." S těmito slovy Sanchéz zavěsil a já se zhroutila,ale naštěstí mě Max chytl a obejmul mě,zatímco mně stékaly slzy po tváři.

Tohle mi nemůže udělat. Ne potom co jsem ho viděla tak vyděšeného. 

"Nesnáším ho."Postěžovala jsem si Mxovi mezi vzlyky,ale on mě pořád nepouštěl,zacož jsem byla v celku ráda.

"Vyřešíme to, vždycky to nějak vyřešíme."Věděla jsem,že se Max snažil mě uklidnit,ale já věděla,že to budu muset udělat,protože to jinak nejde a nechci riskovat ,že by se jemu nebo jeho rodině něco stalo. Nechci aby to stejné prožil znovu,nechci aby zažil něco podobného jako jsem zažila já. Já to musím udělat,i když přijud o Charlese,ale aspon bude naživu.

Tohle je mé konečné rozhodnutí. Zítra se musím rozejít s Charlesem Leclercem...