014

420 20 4
                                    

Tu noc jsem si ještě pobalila všechny věci a když byli 3 hodiny ráno sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem co dál. Po chvíli jsem do rukou vzala telefon a vytočila jsem Landovo číslo.

„ Haló?” ozvalo se z druhé strany hovoru.

„ Ahoj Lando uhm potřebuju mohl bys prosím přijet na letiště?” zeptala jsem se ho s nadějí že řekne ano.

„ Jako teď hned?” zeptal se mě,ale já mu neodpověděla má jeho otázku.

„ Nikomu nic neříkej prostě přijď prosím.”

„ Jo jasně. Zachvilku tam budu.” řekl mu a potom to tipl. Já se zvedla a začala znovu chodit sem a tam.

„ Tak jo.” řekla jsem si pro sebe. Vzala jsem tužku a papír a napsala jsem Charlesovi dopis na rozloučenou. Nechci aby se o mě strachoval takže to tak bude nejlepší. Vzala jsem si věci a šla jsem na chodbu. Nevěděla jsem jestli chci zaklepat a pak rychle odbehnout,ale to by Charles hned věděl že odcházím. Tak jsem se rozhodla že mu to šoupnu pod dveře.

Když už jsem tak udělala tak jsem rychle odběhla na recepci a dala jsem jim klíče od mého pokoje a hned poté jsem šla před hotel kde na mě už čekal taxi. Nastoupila jsem a řekla jsem řidiči,že chci na letiště a ten mi vyhověl.

Celou cestu jsem se dívala z okna a obdivovala krásy Barcelony. Musí být bezva tady žít. Mít přátelé a milující rodinu, která vám nelže. No ne každý měl takové štěstí.

„ Jsme tady.” řekl mi taxikář a já mu dala peníze a vystoupila.

„ Gracias.” poděkovala jsem mu a on na mě jen kývl a odjel. Šla jsem na letiště a hledala Landa, který by tady už měl být.

„ Hledáš mě?” ozvalo se za mnou. Já se rychle otočila a viděla jsem Landův ustaraný, unavený,ale i usměvavý obličej.

„ Jo. Potřebuju s tebou mluvit.” řekla jsem mu a on zvážněl. Viděla jsem že za náma jde člen letectva tak jsem počkala až sem přijde.

„ Slečno Kravitz?” zeptal se mě a já kývla. „ Vaše letadlo za 15 minut přiletí na runway. Pilot mi řekl že už máte jít na runway. Nesmí se zdržet.” oznámil mi a já kývla.

„ Děkuju.” řekla jsem a ten člen letectva odešel pryč. Já se znovu podívala na Landa, který mi dával zmatený výraz. „ Pojď za mnou.” řekl jsem mu a oba jsme šli na runway. Po chvíli jsme přišli a já se otočila na Landa.

„ O čem si chtěla mluvit?” zeptal se mě.

„ Odjíždím.” začala jsem. „ Nemůžu tady dál zůstat. Já...měla jsem pomoct Charlesovi. Měla jsem ho chránit a ne k němu chytat jisté city. Vím že jsem udělala chybu a vím že mu tím asi zlomím srdce,ale už nemůžu být v jeho přítomnosti a chtěla jsem abys to věděl, protože jsi momentálně nejbližší kamarád, kterého jsem ještě neztratila.” když jsem to dořekla tak mi začali téct slzy.

Lando si mě hned vtáhl do objetí a já za jeho přítomnost byla fakt vděčná.

„ To je dobrý Zoe. Chápu že potřebuješ odejít, ale prosím zavolej mi.” řekl mi když jsme se odtáhli.

„ Zavolám.” řekla jsem mu a oba jsme se slabě usmáli. V dáli jsem viděla letadlo který mě má svézt a Lando to taky zaznamenal.

„ Uvidíme se ještě někdy Kravitz?” zeptal se mě a já se uchechtla.

„ Jasně že ho Norrisi.” Odmlčela jsem se. „ Budeš mi chybět.” Teď jsem to byla já která si Landa vtáhla do objetí.

„ Ty mě taky.” řekl mi a letadlo už přistávalo. Vzala jsem si kufr a šla jsem na palubu. Ještě jednou naposledy jsem zamávala Landovi který mi mávnutí oplatil a poté jsem už nastoupila.

Cítila jsem jak se letadlo zase vznášela tak jsem si dala na uši sluchátka abych mohla komunikovat s piloty.

„ Vítejte zpátky agentko Kravitz.” řekl mi pilot a já se usmála.

„ Snad jsem vám nechyběla.” řekla jsem a slyšela jsem jak se piloti zasmáli. „ Jen si Zavolám hoši takže mi nerušte spojení buďte tak hodní.” dodala jsem.

„ Rozkaz.” zavtipkovali a já se uchechtla a sundala si znovu sluchátka. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila Maxovo číslo.

„ Čau tady Max. Momentálně nemůžu mluvit takže mi zanech vzkaz ať už jseš kdokoliv.” ozvalo se a já se usmála nad jeho hlasem. Zněl jak malá holka, protože to nahrával asi v 19ti letech a to dost mutoval.

„ Ahoj Maxi tady Zoe. Poslyš nevím co se stalo, nevím co jsem ti udělala,ale chci abys věděl že odjíždím. Charles už není v ohrožení a já se musím vrátit do terénu. Vím že bys se mnou dost pravděpodobně nesouhlasil,ale je to má práce stejně jako tvoje je řídit formuli a vyhrávat. Jen chci abys to věděl. Jen mě prosím nehledej kdyby se ti do toho chtělo protože vím že bude,ale nenajdeš mě. Sbohem Maxi.” a s těmito slovy jsem to tipla a znovu si nasadila sluchátka.

Charles's POV

Vzbudilo mě klepání na dveře. Unaveně jsem si sedl a protřel si oči. Klepání pořád nepřestávalo. Já jen protočil očima a šel naštvaně ke dveřím.

„ Zoe už jsem ti říkal že s tebou nechci mluv...” svá slova jsem nedořekl protože když jsem otevřel dveře tak tam stál Carlos s dopisem v ruce. „ Co to je?” zeptal jsem se ho když mi předával ten dopis.

„ Já nevím neotevřel jsem to, ale na obálce je tvé jméno.” řekl mi Carlos a já ho pustil dál. „ Máš ponětí co by to mohlo být?” zeptal se mě Carlos když si sedal na jednu z barových židel.

„ Nemáš tušení.” odpověděl jsem mu a podíval se na obálku na které byli napsané moje jméno. Rozbalil jsem ji a začal jsem číst.

Milý Charlesi,
Zaprvé se omlouvám, že ti takhle píšu dopis,ale nic jiného mě nenapadlo. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit,ale byla moje chyba že jsem k tobě začala něco cítit. Nikdy jsem neměla a teď to už vím. Oba jsme věděli, že se tohle jednou stane. Že se naše cesty opět rozdělí a poté hádce jsem už neměla další důvod zůstávat. Můžu ti jen říct že jsi v bezpečí. Má ničem jiném nezáleží.

Prosím nehledej mě. Bude tě to stát hodně úsilí a ztratíš hodně času takže mě nehledej. Stejně bys mě nenašel. Ještě jednou promiň.

S láskou Zoe

„ To ne.” řekl jsem a Carlos hned spozornil.

„ Co se stalo?” zeptal se mě a já mu předal dopis aby si ho mohl přečíst. Když to dočetl tak se na mě smutně podíval.

„ Mrzí mě to kámo.” řekl mi a poplácal mě po rameni.

„ Jo.” Odmlčel jsem se. „ Mě taky.” Mrzelo mě to,ale byl jsem naštvanej víc na sebe než na ni. Nikdy jsem na ni neměl křičet. Je to moje chyba, že odešla a teď za to ponesu následky.

A/N: omlouvám se za menší zpoždění. Včera jsem nestíhala takže vydávám až dneska.

-Nat🏎️

WHATEVER IT TAKES / CL16Kde žijí příběhy. Začni objevovat