Mr. Cold 2

42.

Po jídle čekalo Bena první domácí vyučování a Nell šla pracovat z domova. Já jsem se vydal do své firmy a pevně doufám, že se tam za těch pár dní co jsem tam nebyl, nic nestalo. I když najímám do firmy jen ty nejlepší lidi, vždycky se najde někdo, kdo po chvíli prokáže, že je to naprostý idiot. Vejdu do budovy a jako vždy se mi každý vyhýbá a klidí se mi z cesty. Rychle kráčím k výtahu když mě zastaví nějaká žena. Nevím kdo to je, protože mám několik stovek zaměstnanců a nemůžu si je pamatovat všechny i když bych vlastně chtěl.

,,Pane Stylesi, omlouvám se, že vás ruším, ale potřebuji s vámi něco důležitého probrat.,, Vtrhne ke mně tak neomaleně, že mě okamžitě zase naštve. Můžu aspoň jednou vstoupit do této budovy bez toho, aby mě někdo naštval? To toho chci tolik?

,,Nemám čas.,, Odseknu stroze, projdu kolem ní a pokračuji v cestě.

,,Ale je to důležité.,, Ta ženská je neodbitná a naprosto otravná. Zastavím se na místě zády k té nesnesitelné osobě a povzdychnu si. Poté se pomalu otočím k ní a upřu na ni svůj netečný pohled. Netvářím se na ni však ze zlostí v očích. Spíš bych to popsal jako naprostý nezájem se s touhle osobou vůbec bavit.

,,Víte co znamená, když vám někdo řekne, že nemá čas?,, Promluvím pomalu a s ledovým klidem. Má tvář je nyní jako kámen a můj hlas jako mrazivý rampouch, který se zabodává do ticha, které v hale nastalo. No samozřejmě, že celou situaci všichni pozorují. Jak jinak, čekají až se plně projeví můj hněv a vybiju si ho na té ženě přede mnou a oni aspoň budou mít představení. A kdysi bych to taky udělal, ale teď se mi nějak najednou nechce. Nechce se mi po nikom řvát, nechce se mi ji tady přede všemi ponížit. Strach v jejích očích a ticho, které nás teď obklopuje mluví za vše. Čeká přesně to samé co i všichni ti přihlížející kolem. Bohužel je ale dneska zřejmě zklamu, žádné představení nebude.

,,Ano, pane.,, Odpoví na mou předešlo otázku jednoduchou větou. Stále stojí na místě a jako by snad ani nedýchala, čeká na příval mého hněvu.

,,Pak předpokládám, že to musí být něco opravdu důležitého pokud jste i přesto nedbala mých slov.,, Pokračuji stále naprosto a mrazivě v klidu.

,,J-já... Víte... Jde o schůzku, kterou máte dnes naplánovanou s panem Reedem. Tedy s jeho synem.,, Řekne a jakmile to vysloví, zmocní se mě neskutečná zvědavost a taky vztek. Chci toho chlapa vidět, protože je to nadřízený Nell a podle jejích slov i naprostý kretén. Proto doufám, že se neopovážil tu schůzku přesunout nebo dokonce zrušit.

,,Přijďte do mé kanceláře za patnáct minut.,, Řeknu stroze, poohlédnu se po těch postávajícíh lidech kolem, otočím se a rychle odejdu. Jakmile vstoupím do výtahu, opřu se o jeho zeď a zakloním hlavu. Hluboce si povzdychnu a otevřu oči dívajíc se do zdobeného stropu. Sakra ten výtah má zdobený strop? Jsem tady téměř každý den, je to má firma a nikdy jsem si toho nevšiml. Čeho jiného jsem si ještě nevšiml? Třeba toho jak má tato budova nechutně vysoké stropy nebo jak je má kancelář neosobní. Vlastně se mi to tady vůbec nelíbí.

Mlč! Vybudoval jsi to tady. Je to to nejlepší místo, na jakém můžeš teď být. Vzpomeň si, jak jsi tady vždy rád. Máš to tady rád. Máme to tady rádi.

Okřikne mě můj vnitřní hlas, ale já si nemohu pomoct. Snažím se ho ignorovat a dál přemýšlím nad vším, co mi právě přijde na mysl... Sedím ve své kanceláři a dívám se kolem. Masivní černý stůl, šedé stěny, šedá pohovka, šedá komoda a skříň. Prosklené zamlžené dveře do koupelny a zdobený strop. Tady taky? Jakto, že to sakra nevím?! Výtah bych ještě pochopil, ale místnost, kde trávím celé dny i noci téměř každý den? A proč se na to vlastně vůbec najednou zaměřuju? Co se to se mnou doprdele děje! Vyruší mě opatrné zaklepání na dveře a já nahlas pokynu, aby ten, kdo se sem snaží dostat, vešel dovnitř.