Spektrum: Skryté zlo

23. Když zhasnou plameny

Bart seděl vedle Andromedy a sledoval dění kolem sebe. Většina studentů se snažila o slavnostnější oblečení ale byli i tací, jako on, co se oblékli úplně stejně. Nejspíše další studenti, kteří ani netušili co od toho všeho čekat.

Po večeři zamířili studenti zpět do svých ložnic. Bart se zastavil u brány aby počkal na Andromedu.

„Jsi velmi škodolibá osoba." Řekl jí hned, jak k němu došla.

„Hodně dlouho jsem přemýšlela, nad tou černou kočkou a Algernonem."

„Vymyslela si něco?" Zeptal se jí s nadějí.

Andromeda ale zakroutila hlavou. „Většinou našich akcí brzdí naše nedostatečné znalosti."

„Mluvíš, jakoby si spolkla učebnici" Okomentoval jí okamžitě Bart.

Andromeda jen mávla rukou. „Jdu spát, musíme ale brzy něco vymyslet, než se opravdu někomu něco stane."

**

Bart se neustále převaloval v posteli, vůbec nemohl spát. Místo toho myslel na Algernona a tu jeho šerednou kočku. Nakonec vstal, oblékl se a potichu vypravil se na cestu hradem. Šel chodbou, když si všiml černé kočky, která vycházela ze síně, kde předtím jedli.

„Zase děláš něco pro svého pána?" Řekl jí otráveně. Nahlédl do síně a zjistil, něco divného. Krb, kam dala Freya poleno, byl uhašený. Nevěděl přesně, co to znamená ale vzpomněl si na to, co slyšel u večeře. Pokud poleno zhasne, nestane se nic pěkného. Chtěl se otočit a najít někoho staršího, když si všiml zvláštní mlhy, která byla pod jedním z dlouhých stolů.

Mlha se dala do pohybu a začala se měnit. Nabírala obrysy, které připomínali člověka. Bart se okamžitě rozběhl pryč, ať už se hradem pohybuje cokoliv, není to dobré. Algernon znovu zaútočil na školu.

Bart běžel chodbami ale nikde nikoho nemohl najít. Rychle se otáčel a hledal cokoliv, co by mu pomohlo, když zjistil, že je u knihovnu. Vběhl dovnitř a probíhal mezi regály.

„Pomoc! Pomoc!" Křičel už zoufale. Odpověděl mu hluboký hlas. „Proč mě rušíš v tuhle pozdní hodinu?"

Bart pohlédl do drakových obrovských očí. „Poleno Yule nehoří a v síni je nějaký duch."

Drak zalapal po dechu. „Vím, že si jen v prvním ročníku ale musíš ho nějak zdržet. Já zavolám pomoc."

Bart zaběhl za roh, odkud slyšel zvláštní rány. Věřil tomu, že tam bude i duch ale to co viděl, ho vylekalo snad ještě víc. Před sebou uviděl štíhlou ženu v černých kožených šatech. Měla dlouhé černé vlasy a oči, které připomínali hlubokou propast, jejich barvu ještě zvýraznila její bledá kůže.

„Ty si upír?" Zakřičel vylekaně a zvedl hůlku, aniž by věděl, co s ní má vlastně dělat.

Za ním se objevila i Andromeda, vlasy měla divoce rozcuchané.

Žena se zasmála a kousek její děsivosti se rozplynul. „Upírka rozhodně nejsem i když moje tchýně jí byla."

„Cože?" Vytřeštil oči Bart.

Žena mávla rukou. „Jsem čarodějka, částečná démonka a vlkodlak. Jmenuji se Luciana."

Náhle za nimi doběhla i Freya. „Luciano! Konečně jsem tě našla."

„Vy se znáte?" Zeptala se Andromeda.

Profesorka Freya se k ní otočila. „Ano, je to moje stará přítelkyně."

„Tak stará zase nejsem." Podotkla Luciana a snažila se o uražený ton i když bylo vidět, že to pouze hraje.

Freya na ní mrkla. „Řekla bych těm dětem jak stará si a co všechno si udělala ale strachy by potom neusnuli."