Spektrum: Skryté zlo

7. Cesta do Spektra

Bart šel se svou babičkou a rozhlížel se po městě kolem sebe. Na sobě měl svoji modrou bundu a světlé modré kalhoty. Ty už měl ale brzy vyměnit za kouzelnický hábit. Přišel den, kdy se dostane do školy. Se svoji babičkou sešel s cesty a vešel do parku. Vždy se mu tady líbilo, bylo to i místo, kde viděl jednorožce. Jeho první setkání se světem kouzelníků. Procházeli mezi stromy a přemýšleli, jestli se nezbláznili. Všechno se dělo až příliš rychle. Jednorožci, skřítci, mluvící pavouci, ježibaby, to všechno mělo přeci existovat pouze v knížkách, filmech a počítačových hrách. Na školu se těšil ale po setkání s ježibabou, se jí i trochu bál. Pokud může ve vesnici číhat ježibaba, která chce zabíjet děti, co všechno může být ve velké škole? Strašidla pod postelí nebo ve skříni? Ještě před rokem jeho dědeček zaháněl přízrak v jeho skříni. Bart to měl z části jen jako hru ale co když to zase až tak moc hra nebyla? Co když tam opravdu něco bylo? Přestal nad tím přemýšlet a vyrazil za svojí babičkou.

**

Elizabeth Maller vedla za ruku svého vnuka a přemýšlela, jestli se opravdu nezbláznila. V jedné vesnici nakoupili hábity, hůlku i knihy, kterým vůbec nerozuměla. Netušila ani, jak je možné, že mají v rodině čaroděje. Ještě před pár dny, by ani nevěřila tomu, že nějací čarodějové vůbec existují. Otočila se na svého vnuka.

„Máme najít nějaký strom, kterým by si měl projít dál."

„Strom? To všechny koštata píchla?"

Elizabeth se zamračila. „Brzy půjdeš do školy a nerada bych aby si naší rodině dělal ostudu."

Bart pohledem probodl nejbližší strom. „Děda říkal, že mám zlobit aby mě vrátili domů."

Jeho babička si povzdychla. „Dobře víš, jaké vtipy tvůj dědeček vede. Raději poslouchej mě a bud hodný."

Zbytek cesty parkem proběhl za hojného domlouvání, jak se babička snažila aby byla Bart hodný a zapomněl na polovinu věcí, co mu dědeček poradil. Nakonec se ale tím vším dobrali až k okamžiku, kdy dorazili k udanému stromu.

Babička pustila Bartovu ruku a řekla smutně. „Ted už musíš pokračovat sám."

Bart jí objal a začal plakat.

.„Neboj se, přijdeme tě navštívit, hned jak to půjde."

„Proč nemůžu chodit každý den domů?" zeptal se Bart.

„Všichni studenti to nemají tak blízko a bylo by to nespravedlivé" tento důvod si sice vymyslela ale skřítek jim to neřekl a tohle se zdálo, jako velmi pravděpodobné.

„Dobrý den, váš vnuk jde také do školy" ozvalo se za nimi.

Oba se otočili a pohlédli na velmi zvláštní ženu. Na sobě měla tmavé šaty ale její štíhlé tělo připomínalo spíše kočku. Tomu odpovídali i dlouhé vlasy, které připomínali žíhanou kočičí srst a velké zeleno žluté oči. Vedle ní stála dívenka, která byla téměř její kopií.

Eliazabeth si náhle připadala poněkud ošuntěle. Ve svých květovaných šatech a staré černé bundě, si připadala jako vandrák. Vypadalo to, že žena proti ní je ale jiného názoru.

„Také vás čeká první den ve škole?" zeptala se jí s přátelským úsměvem.

Elizabeth okamžitě přikývla. Potom ale dodala. „Nejsme ale z kouzelnické rodiny i když jeho otec kouzelník byl."

Žena okamžitě přikývla. „Opravdu kouzelnických rodin je velmi málo, na smíšeném původu není nic neobvyklého ani špatného."

Elizabeth to udivilo. „Myslela jsem si, že tohle kouzelníci nevidí rádi."

Žena na ní překvapeně pohlédla. „Proč?"

Elizabeth se náhle cítila trochu trapně, opět. „Není to součást kouzelnického utajení? Jak jinak by se kouzelníci ukryli, kdyby o nich nekouzelníci běžně mluvili?"

Žena se zasmála. „Ti co o nás vědí, mlčí, pro bezpečí všech."

**

Bart si ale prohlížel spíše dívku, která šla vedle ženy a zbytek rozhovoru matek, už neposlouchal. „Ahoj, jsem Bart."

Dívka udělala malé pukrle. „Jmenuji se Andromeda, taky jdeš poprvé do školy."

Chlapec se trochu zastyděl. „To jdu ale nic o té škole nevím. Ještě před pár dny jsem ani nevěděl, že jsem kouzelník."

Andromeda na něj vyvalila velké zeleno žluté oči. „To je zajímavé. Já jsem z kouzelnické rodiny."

Bart pohlédl na svou babičku a Andromedy matku. „Jak se jmenuje tvoje máma?"

Andromeda zakroutila hlavou. „Jmenuje se Rose Swift"

Potom se znovu podívala na strom před nimi.

„Můžeme vyrazit?" zeptala se ho odhodlaně.

Bart zamával své babičce a Andromeda své matce. Potom oba vyrazili na cestu.

Bart vešel přímo do stromu i když jeho hlava křičela, aby to nedělal. Jeho mozek asi nemohl pochopit, že se nejedná o pevnou překážku. Za pár vteřin si ale připadal, jakoby prošel ledovou sprchou a vešel do ostrého světla. Jeho oči si za několik vteřin zvykli a on spatřil školu Spektrum. Vysoké věže z bílého kamene se tyčili na konci rozlehlé zahrady plné podivných stromů a rostlin. Kolem toho všeho byli bílé hradby připomínající mořské vlny.

Bart se podíval za sebe a spatřil strom, identický se stromem v parku, vstup do školy. Potom se znovu otočil k obrovskému hradu, pokud se té stavbě dalo tak říkat. Všude vládl zmatek, který mu připomínal Sahar. Rychle se rozhlédl ale nikde neviděl žádnou ježibabu. Místo toho tu běhalo spousta dětí ale i starších studentů. Většinou měli na sobě hnědé pláště a brašny plné knih. Nejblíže k nim ale stál vystrašený hlouček dětí, který na něco čekal. Bart s Andromedou udělali to nejednoduší a přidali se k nim. Bart si rychle sundal bundu a vyměnil jí za hnědý hábit. Potom začal znovu sledovat vše kolem sebe.

Za pár vteřin se nad hlavami studentů objevila zvláštní postava. Žena prolétla nad dětmi a blížila se k nim. Na sobě měla krátké zelené šaty a nesla jí průhledná křídla, která připomínala motýla.

„Dobré ráno studenti, jsem Flora a budu vaší průvodkyní ve vašich začátcích. Ted pojdte prosím za mnou."

Hlouček dětí se vypravil za Florou, která už ted šla po zemi a následovali jí po cestě, vedoucí skrz podivné rostliny. Bart byl příliš vystrašený na to, aby si je nějak lépe prohlédl. Místo toho šel těsně za Florou a nejvíce pozornosti věnoval jejím hnědým sandálům. S ostatními prošel nádvořím, až k velké bílé bráně.

Flora se k nim otočila a usmála se na ně.

„Ted počkejte před bránou, brzy si pro vás zase dojdeme."