Spektrum: Skryté zlo

2. Rozmluva se skřítkem

Bart pohlédl na babičku, která měla přes pusu velkou náplast.

Skřítek si odkašlal a pokračoval v řeči, jakoby se nic zvláštního nestalo.

„Dobrý večer. Jsem Rapotín, jeden z poslů školy čar a kouzel Spektra. Váš vnuk má možnost studovat v naší škole."

„Co si zač? A co by u vás měl studovat?" zakřičel dědeček a bedlivě si prohlížel jeho černý oděv, dlouhé uši i tmavé oči.

Skřítek se na něj zamračil. „Netykejte mi prosím, jsem sice skřítek ale i já si zasloužím slušné chování. Váš vnuk pochází z rodové linie, která má k dispozici velkou magickou moc a on je tedy kouzelníkem i když si s tím zatím neumí poradit."

Dědeček se zamyslel a snažil se působit dojmem, že mu nepřeskočilo.

Rozhlédl se aby se ujistil, že skřítka nevidí pouze on a potom se k němu otočil.

„On ale nepochází z rodové linie kouzelníků ani ničeho takového. Jeho matka byla prodavačka v drogerii."

Skřítek se poklonil a vrhl na něj pobavený úsměv.

„Pane, ten chlapec měl ale i otce."

„Co dělal můj otec?" zeptal se Bart.

Skřítek kývl hlavou jeho směrem. „Nepřísluší mi podávat takové informace. Budeš se muset ptát jinde."

Potom se mužíček otočil zpět k jeho prarodičům.

„Myslím, že jsme si řekli vše, co bylo v tuto chvíli potřeba. Můžeme tedy počítat s nástupem vašeho vnuka?"

Dědeček zakroutil hlavou.

„Nevíme jak se tam dostane, ani kde to vlastně je."

Skřítek se zavrtěl na místě. „Vchod do Spektra je blíže, než si myslíte. Najdete jej v parku u nejvyššího stromu."

„Tam jsme chodili jako mladí," zavzpomínala si babička a trochu se začervenala.

„Víme o tom," kývl skřítek a žena se začervenala ještě víc.

„Nemusíte se za nic stydět, to místo si už vybralo mnoho lidí. Pamatuji na dva muže s pouty...ale...to necháme na jindy." Potom si odkašlal a rozhlédl se po pokoji. „Začátkem září tedy očekáváme vašeho vnuka. Seznam školních potřeb vám předá má kolegyně." Potom zase zmizel, jakoby tam nikdy nebyl.

Všichni se stále vzpamatovávaly z podivného skřítka, když se ze stínů v rohu obývacího pokoje vyloupl velký stín připomínající pavouka.

„Dobrý večer, jsem Morana. Přišla jsem, abych vám předala seznamy pomůcek do školy."

„To řekl ten pavouk?" zeptal se Bartův dědeček.

„Jsem sice osoba magického původu ale i tak můžete hovořit přímo se mnou." pronesla pavoučice a na dlouhých černých nohou došla až k němu. Potom její nohy zakmitaly a položila muži od klína kupku papírů.

„Co se ale děje?" řekla Bartův děda.

Morana od něj udělala několik kroků a její kusadla se opět pohnula.

„Víte, co máte dělat?"

Muž jen přikývl.

Pavoučice se otočila a zašla do stínů v pokoji, potom zmizela.

„Já jsem kouzelník?" zeptal se Bart překvapeně. Babička i dědeček se na něj podívali.

„Už to tak asi bude," řekla jeho babička, která stále vypadala trochu vyvedená z míry.

**

Bart spal a potuloval se v říši snů. Viděl jednorožce, kterému pomohl. Jeho mysl byla pohlcená v jeho očích, které bedlivě sledovali každý jeho pohyb. Bart vnímal jeho lesklou srst i zářivý roh, co mu vyrůstal z čela. Potom se objevil skřítek v černém oděvu. Měřil si ho velkýma očima a mluvil o škole, kam by měl nastoupit.

Náhle se ale probudil a otevřel oči. Náhle ho napadla, jestli to všechno nebyl jenom sen. Opravdu přišel skřítek Rapotín a řekl mu, že je kouzelník?

Sundal ze sebe peřinu a podíval se na povlečení, představující hvězdnou oblohu. Škoda jen, že se mu to všechno zdálo. Oblékl si modré triko a černé kalhoty. Vyšel ze svého pokoje a smutně počítal tmavé schody, které jej navedli do chodby a potom i kuchyně.

Tam už čekala jeho babička postavila před něj talíř se snídaní.

Bart sledoval dva rohlíky s máslem a stále myslel na jednorožce.

„Četla jsem seznam věcí, co máš mít do té školy. Pořád tomu nějak nemůžu věřit."

Spolknul sousto, co měl v puse a řekl. „Viděl jsem skřítka, jmenoval se Rapotín."

Jeho babička se zasmála. „Já to vím, byla jsem u toho i když jsem většinou nemohla mluvit."

Bart se okamžitě zakuckal. „To se mi ale zdálo, byl to jen sen."

„Jsem možná stará, s bílou hlavou a více vráskami, než bych chtěla ale nejsem blázen. Ten skřítek nebyl jen sen."

V tu chvíli přišel do místnosti Bartův děda. „A vypadáš jako sup, který se vrhá na kořist."

Žena se zasmála a zakroutila hlavou. „Náhodou, na to kolik mi je, vypadám ještě dobře."

Na to se zasmál muž. „Samozřejmě že vypadáš dobře".

Potom prošel kolem Barta a naklonil se k němu. „Jsem její manžel, mám lichotky v popisu práce, jednou to pochopíš."

Chlapec na něj mrknul přes rohlík a šeptem řekl. „Já se ale nikdy ženit nechci."

Jeho dědeček se na to jen zasmál a šel si udělat snídani.

Bart přemýšlel nad svým setkáním se skřítkem.

„To jsem opravdu čaroděj?"

Jeho babičky pokrčila rameny a rychle si utírala modrou blůzu.

„Co se všechno naučím?" zaútočil znovu s otázkou.

„To nevím, zatím jsem viděla jen seznam tvých věcí do školy a na jeden den toho bylo až moc. S dědečkem naplánujeme cestu na nákupy věcí do školy a snad se tam i dozvíme víc."

Bart dojedl snídani, prohlédl si světlou kuchyn, která byla až moc uklizená a vrátil se do svého pokoje.

Zavřel dveře a rozhlédl si po nepořádku, který ale vůbec nevnímal. Padl na postel a přemýšlel o setkání se skřítkem. Opravdu byl jeho otec kouzelník?

Ozvalo se tiché lupnutí. Bart si sedl na posteli a rozhlédl se po místnosti. U dveří stál skřítek, který vyprávěl jeho babičce a dědečkovi o škole.

„Dobrý den," řekl chlapec opatrně.

„Ahoj, potřeboval jsem s tebou mluvit ale mimo oficiální záležitosti."

Bart mu sice tak úplně nerozuměl ale přikývl.

Skřítek náhle otočil hlavou, tak rychle, až mu dlouhé uši pleskly o lysou hlavu.

„Ve škole je....." potom ale zmizel.

Bart ještě pár vteřin sledoval prošlapaný koberec, kde skřítek zmizel ale nic se nestalo. Náhle mu jeho vlastní pokoj připadal cizí. Vstal z postele a vyrazil dolů.