Spektrum: Skryté zlo

4. První krůčky do nového světa

Babička chytla Barta za ruku a vedle z autobusu.

Ten se ale nakonec prosmýkl kolem ní a vyšel první aby překvapeně hleděl na zlatou bránu, před kterou autobus zastavil.

„Můžeme jít?" Zeptala se a trochu se jí třásl hlas. Zlatá brána do Saharu měla po stranách obrovské sochy jednorožců. To nejpodivnější ale bylo za ní. Za bránou a živým plotem bylo něco, co se jen s velkou dávkou fantazii dalo nazvat vesnicí. Spíše to byla divoká směsice stromů, skal, obrovských rostlin a různě velkých a barevných domů.

Bart i jeho babička vešly do brány a sledovaly co je kolem nich. Mezi podivnými stavbami našli i jednu stavbu, která vypadala jako z pohádky.

„To je perník?" zeptal se Bart.

„To je cukrárna", řekla jeho babička překvapeně. „Jmenuje se to opravdu Perníková chaloupka."

Nakonec vytasila mapu, která byla ve věcech do školy.

„Kousek od ní by měla být naše první zastávka. Musíme do banky, abychom směnili peníze. Ve světě kouzelníků se podle dokumentů ze školy, používá jiná měna."

Elizabeth zalovila ve velké černé kabelce a vytasila dokumenty ze školy, které ted používala velice často.

„Už vím, kde by měla být směnárna a banka v jednom, tedy pokud cestou nezmizí, nebo neuteče."

„To se může stát?" zeptal se Bart udiveně.

Jeho babička se zasmála. „Nejsem tím sice tak úplně jistá ale tady by mě to ani moc nepřekvapilo."

Oba se zasmáli a pokračovaly v cestě.

Ani jeden z nich si nevšiml postavy v černém dlouhém plášti s kapucí, která je sledovala. Tajemná postava byla velmi štíhlá ale díky oděvu se nedalo nic dalšího poznat. Po pár minutách sledování ale zakroutila hlavou a zmizela v uličce mezi dvěma růžovými domy.

**

Bart a jeho babička za pár minut stanuli před něčím, v čem by banku jen tak někdo nehledal. Čekali něco vznešeného, podobného paláci nebo něco podobně honosného ale tohle bylo něčím, co ani tady nečekali.

„To je jeskyně?" zeptal se Bart a prolomil tak až příliš dlouhou chvilku ticha.

„Vypadá to tak," řekla jeho babička a snažila se zakrýt nejistotu

Prošly obloukem, za kterým viděli jen tmu. Vteřinu měli pocit, že prochází pod studeným vodopádem, potom je ale do očí udeřila zlatá záře. Všude byli hromady zlata a na jejich konci stálo zvláštní stvoření, které vypadalo, jakoby jej tvořili pouze plameny. Tvor na ně upřel zlaté oči a pokynul dlouhou rukou.

„Dobrý den, jsem Lahab, jak vám mohu pomoci."

„Vy jste démon?" zeptala se Bartova babička.

Lahab zakroutil hlavou. „Sice tak můj druh mnozí nazývají ale ve skutečnosti jsem džin, neboli al -džinní, jak by mě nazvali v mé domovině."

Bartova babička byla vyvedená z míry. Nakonec jí ale pohled padl na seznam ze školy, který stále držela v rukou.

„Přišli jsme abychom směnili peníze, říkali nám, že kouzelníci mají jinou měnu."

„Ano, to je pravda. Vy tedy nejste z kouzelnické rodiny?"

„To nejsme ale můj vnuk je kouzelník," odpověděla Bartova babička.

Lahab předvedl na ohnivé tváři něco, co připomínalo úsměv. Potom udělal krok dozadu a před ním se objevil zlatý stůl.

„Dejte sem prosím své peníze."

Bartova babička to udělala i když trochu váhavě. Džin mávl rukou a peníze se rozlétli někam do hlubin jeskyně. Potom se na zlatém stole objevila hromádka zlatých mincí.

„Zde jsou prosím vaše peníze."

Elizabeth je opatrně vzala a prohlédla si je. Zlaté mince měli na sobě číslovku a pokaždé i jinou kouzelnou bytost. Poznávala jednorožce, draka, tříhlavého psa kerbera ale jiné bytosti vůbec nepoznávala. Nakonec je sklidila do peněženky. Poděkovala a podivnému bankéři a spolu s Bartem vyšla ven.

„Kam půjdeme ted?" zeptal se Bart.

Jeho babička opět vzala do rukou jeden z plánku, které jim tam nechala Mosag a chvilku tam něco hleděla. Její ostrý pohled létal po papíře jako blesk, nakonec řekla pouze, „Ted půjdeme tudy"

Cestou minuli mnoho lidí a dokonce i jednoho jednorožce. Bart se snažil zjistit pohledem, jestli se nejedná o toho, kterého zachránil. Bytost ale o něj nejevila žádný zájem a on sá, to neměl jak zjistit.

Jejich cesta ale byla hodně krátká.

Prošly kolem dvou růžových domů, které vypadaly skoro normálně a zastavily se před menší podivností.

„To je strom?" řekl Bart překvapeně.

Náhle se na kmeni otevřely dvě černé oči a celý strom se nahnul k nim.

„Nejsem strom ale pastýř stromů."

Bartovo babička zalapala po dechu. „Omlouvám se, jsme tu poprvé."

„Nejste kouzelníci?" řekl pastýř.

„Můj vnuk ano ale dozvěděl se to nedávno."

Pastýř otevřel mohutný ústa a zasmál se. „To samozřejmě chápu, při první návštěvě vás čeká ještě spoustu překvapivých věcí."

Bart se podíval na jeho obrovské tělo a žasnul, jak si ho mohl spléct se stromem. Na první pohled to bylo možné ale na ten druhý zjistil, že jeho tělo připomíná spíše člověka.

Jeho babička se ale zeptala. „Pane Pastýři, někde tady by měl být krámem s hůlkami."

Strom vydal skřípavý zvuk, který trochu připomínal smích.

„Ten krámek, jsem ve skutečnosti já. Tady máte hůlku."

S tím natáhl velkou ruku, která připomínala větev stromu a v nich držel kouzelnickou hůlku.

„Jak víte jaká je pro mě?"

Pastýř na něj mrkl obrovským okem. „Mám čich na lidi, na tu hůlku dávej pozor, je z mého vlastního dřeva."

Bart si jí prohlížel a jeho babička mezi tím zaplatila, aniž by si toho všiml.

„Děkujeme vám pane Pastýři," poděkovala mu ještě.

Prodavač se znovu zasmál. „Jen Pastýř prosím, bez toho pane. Rád jsem vás poznal, pokud bude nějaký problém, přijdte za mnou," Potom k ní natáhl obrovskou ruku.

Elizabeth jí uchopila i když to byl téměř nadlidský úkol a potřásla mu s ní.

„Znovu děkuji a doufám, že se ještě někdy potkáme." S tím vyšla ven.

„Barte, z obchodu se nevychází jen tak, bez rozloučení, to už by si mohl vědět."

Ten ale právě uklízel hůlku do batohu a vůbec jí nevnímal.

„Barte, já mluvím na tebe." pronesla už trochu hlasitěji.

Ten se na ní konečně otočil. „Co se stalo?"

Jeho babička se opravdu zamračila. „Jsme ve vesnici, kde se může stát cokoliv, musíš dávat pozor. Říkala jsem, že se z obchodu neodchází bez rozloučení."

Bart se trochu zastyděl. „Omlouvám se ale je tady až moc nových věcí."

Elizabeth musela uznat, že je to pravda. Ona sama se tady v tom všem někdy ztrácela.

Nakonec se společně podívali na zbytek vesnice. Jeho babička nakonec řekla „Opravdu je čeká ještě hodně podivného," a vyrazili na další cestu vesnicí Sahar.