Spektrum: Skryté zlo

15. První hodina magie

Bart čekal před zavřenými dveřmi, právě tady měla být jeho první hodina magie.

„Vypadáš jakoby si šel na popravu." Řekla Andromeda pobaveně. Když právě přicházela.

„Bojím se," řekl Bart. Potom jen dodal „, trochu."

„Trochu víc," opravila ho pobaveně Andromeda.

„Četla jsem v učebnici a bude to opravdu zajímavá hodina." Pronesla nadšeně a nebyla na ní vidět ani špetka nervozity.

„Já tam nakoukl a bojím se, že mi to nepůjde." Řekl Bart tiše.

Andromeda se zasmála. „Tak toho se neboj, si přeci kouzelník, profesorka už z tebe něco dostane."

„Ha ha," řekl na to Bart a snažil se usmát, když se dveře otevřeli a jeho úsměv byla opět minulostí.

Všichni žáci prvního ročníku vešli do učebny Magie. Místnost vypadala na parametry Spektra trochu nudně. Zdi z tmavého kamene, dřevěné lavice, které měli nejlepší léta už dávno za sebou. Za tím vším byla katedra, kde seděla profesorka, která se je teď bude snažit 45 minut něco naučit.

„Dobrý den," pronesla hlubokým hlasem, který nenechával prostor iluzím o její autoritě. Jí jste prostě museli poslechnout. Její tmavé oči přejeli po žácích, sedajících si na svá místa.

Potom vstala a došla před starou tabuli. Bart projel pohledem její barevný hábit, tmavou kůži i barevnou pokrývku hlavy, dokonale jí zakrývající vlasy.

„Jsem profesorka Umupfumu. V mých hodinách budeme pracovat s neviditelnými ale smrtícími silami. Je proto velmi důležité abyste mě dokonale poslouchali."

Bart se otočil k Andromedě, která seděla vedle něj a zašeptal jí. „To nás chtěla postrašit nebo povzbudit"

„Postrašit!" Odpověděla rázně profesorka Umupfumu.

Bart k ní rychle otočil svůj pohled. Seděl totiž v předposlední lavici a rozhodně nepočítal s tím, že se jeho hlas donese až k tabuli.

Profesorka se na něj ale usmála. „Chtěla jsem vás postrašit, abyste tento předmět brali opravdu vážně ale nikdo z vás, se nemusí bát o svůj život. Musíte ale dávat dobrý pozor."

Potom mávla vlastní hůlkou a na jejich lavici se něco objevilo.

Bart pohlédl na sirku, která před ním ležela na stole. To má opravdu být ta hodina, které se tak bál.

„Stačí říct slovo GUHINDUKA a soustředit se na proměnu. Sirku do konce hodiny proměníte na jehlu. Přeji vám tedy hodně štěstí."

Pronesl kouzlo a dotknul se její špičkou sirky před sebou, nestalo se ale vůbec nic.

Rozhlédl se po lidech kolem sebe. Neviděl ale nikoho, kdo by byl lepší, než on, spíše si vedli úplně stejně. Zahlédl i pár lidí, co vrhali stejně vyplašené pohledy jako on.

Profesorka Umupfumu se usmála. „Nečekala jsem, že by se to někomu povedlo hned napoprvé ale snažte se dál."

Bart se tedy znovu podíval na lavici a znovu použil kouzlo. Opět se nestalo nic ale nenechal se tím rozhodit a pokračoval dál.

Po patnáctém pokusu si dal pár vteřin přestávku a podíval se k oknu. Na parapetu seděla černá kočka a bedlivě si ho prohlížela. Určitě to byla ta, kterou už potkal.

Rychle zakroutil hlavou a otočil se zpět k jehle. Natočil hlavu na stranu a připadalo mu, že už změnila barvu.

Přestal raději počítat pokusy a znovu zamířil na jehlu. Náhle se ale ozvala rána a on viděl jen ostré bílé světlo. Cítil jak letí dozadu, aniž by tušil co se stalo. Náhle ale udeřil hlavou o něco tvrdého a ztratil vědomí.

Bart pomalu otevřel oči a nad sebou uviděl bílí strop. Vůbec netušil, kde by mohl být ale mu jasné, že v učebně už nebude.

„Kde to jsem?" řekl neadresně.

„Na ošetřovně, ty si tady ještě nikdy nebyl?" ozval se hluboký hlas někde na pravé straně.

Bart se otočil a uviděl profesorku Umupfumu.

„Jak ti je?" zeptala se ho hned a upřela na něj své tmavé oči.

Bart zjistil, že leží v posteli. Zapřel se rukama o bílou matraci a sedl si. „Pořád nějak zmateně. Co se se mnou stalo?"

Profesorka vypadala poněkud zmateně, úplně jinak, než v učebně.

„Pod tvou lavicí byl krystal, který se nabíjel magií. Tvá kouzla jsou ještě slabá, takže bylo potřeba několika pokusů, než vybuchl. Naštěstí to byla jen malá exploze, takže si nebyl v ohrožení života. Děkuj tomu, že si v prvním ročníku."

Bart zakroutil hlavou. „Mám děkovat tomu, že jsem na nic."

Profesorka se zasmála i když to neznělo moc veselo. „Čekáš toho od sebe až moc."

Bart se ale myšlenkami dostal k druhé věci, kterou profesorka řekla. „Ten krystal tam byl tedy připravený na mě?"

Profesorka ale zakroutila ihned hlavou. „Nikdo nevěděl, kam si kdo sedne. Spíše to bylo namířeno pouze na někoho ze studentů."

„Kdo by chtěl ale zabíjet studenty?" Zeptal se hned Bart a trochu ho tato myšlenka vystrašila.

Profesorka pokrčila rameny. „To zatím nevíme ale vše si vyšetřuje.

Bart se znovu zamyslel. „Tohle ale není první útok na školu nebo studenty."

„Jak to víš?" Zeptala se profesorka a zněla trochu podezřívavě.

On se ale jen usmál. „Já a Andromeda jsme se dostali do pár podivných situací."

Profesorka na něj mrkla.

„Ředitelka mě varovala, že se dostáváte nějak podezřele často do problémů. Teď v klidu lež a zítra ráno tě pustí."

Její barevný plášť zašustil, jak se zvedla ze židle. U dveří se ale otočila a ještě dodala. „Budu se těšit na další hodinu. Za tu částečnou proměnu si dostal i známku a byl si jedním z nejlepších. Potom už opravdu vyšla na chodbu a zmizela za rohem."

Bart se přikryl sněhově bílou peřinou. Nakonec tedy nebyl tak mizerným kouzelníkem. Všechno ale musí co nejrychleji říct Andromedě.