Spektrum: Skryté zlo

9. Věž

Bart dal ruce dolů a rozhlédl se. Andromeda na něj naštěstí už od jednoho stolu mávala. Hned se úprkem dostal k ní a sedl si.

Další jméno, které Flora řekla, bylo jméno Duritrux.

Bart sledoval chlapce s šedivými vlasy, jak jde ke kameni. Otočil se k Andromedě. „Jak si věděla, kam si vlastně sednout?"

Dívka pohodila dlouhými vlasy. „Jsem prostě geniální."

Bart povytáhl obočí. „Určitě nejsi."

Andromeda se na něj zamračila. „U toho stromu si byl tedy milejší. Zajímám se o to, kam jdu, aby si věděl."

Bart se znovu otočil ke kameni, kam právě vyrazil chlapec, jménem Turifux. Podivné jméno pro podivného kluka. Bart sledoval jestli jde o hru světel nebo jeho vlasy byli opravdu tmavě modré.

Chlapec náhle klopýtl a spadl na schodech. Flora jej okamžitě zvedla a pomohla mu ke kameni. Ten jej nakonec zařadil do Terry.

Bart se znovu otočil ke stropu a raději pozoroval hejno delfínů. Zrovna počítal zlaté rybky, když se sálem rozlehlo ticho a vrátilo ho zpět do reality,

„Všem přeji dobrý večer a ráda vítám nové studenty. Pronesla žena s bílími vlasy, která seděla v bohatě vyřezávaném křesle. Jsem ředitelka Nya a budu vaší průvodkyní ve školních letech a doufám, že i potom. Chtěla bych novým studentům popřát mnoho štěstí a říci jim o zákazu výletů do lesa a k řece."

Bart jí sice poslouchal ale jeho pohled neustále bloudil i k dlouhému stolu, který vypadal bohužel poněkud prázdně. Neměla být u zařazování i hostina?

Potom ale ředitelka tleskla rukama a na stolech se objevilo jídlo a pití.

Bart překvapeně hleděl na kopce jídla před sebou. Doma rozhodně hlady netrpěl ale tady bylo vše na pozlacených talířích a vše vypadalo jakoby pocházelo z nějakého zámku. Potom se podíval ke stropu, kde barevné rybky pořádali závody a došlo mu, že to vlastně mohl čekat.

„Ty jíst nebudeš?" zeptala se ho Andromeda pobaveně.

Bart pohlédla na jídlo před sebou a chopil si příboru.

Bart seděl na hostině k zahájení školního roku a přemýšlel, co všechno se vlastně stalo.

Jeden z kamenů duše jej poslal do věže, kde sídlili žáci Terra i když mu nedocházelo, co to vlastně znamená. Věděl jen, že tam bude i s Andromedou, což ho překvapivě uklidňovalo.

Bart byl uprostřed dezertu, hory čokoládové zmrzliny, když se ozvala Flora.

„První ročníky se připraví k východu, půjdeme do vašich ložnic."

Okamžitě seskočil ze židle a vyrazil k ní. Tohle bude rozhodně zajímavé.

Bart stál u velkého průchodu a čekal na Floru, která by je měla dovést do ložnic. Při obřadu mluvila o tom, jak záleží na jejich zařazení. Stále ale netušil, co to vlastně znamená. Měl tolik otázek ale nevypadalo to, že by je ted měl komu položit.

Flora přešla do čtyř jídelních stolů a otočila se na ně. „Terra, za mnou!"

Bart našel pohledem Andromedu a vyrazil s ní.

Cestou míjeli sochy a obrazy. Mnoho z nich se i hýbalo. Některé sochy jen pokyvovali hlavami, jiné jim i zamávali. Stejně živé byli i obrazy, na jednom z nich byl vyobrazen starý rytíř, který neustále vyzýval k boji.

Bart si až v polovině cesty uvědomil, že neví, jak se dostat zpět do sálu, kde bylo zařazování ale to vyřeší jindy. Místo toho se těšil na místo, kde sídlí Terra. Brzy na to se Flora zastavila před kamenem, vypadajícím celkem nemístně. Trochu připomínal nějaký kámen duše.

Flora se ho ale dotkla rukou a kámen se rozvlnil jako hladina vody. Potom jím jednoduše prošla a zmizela jim z dohledu. Pár vteřin zůstali jen stát na místě, potom jim ale došlo, že jím mají projít také a tak vyrazili.

Bart trochu zaváhal ale nakonec jim prošel, necítil žádný náraz, spíše to připomínalo ledovou sprchu, na jejímž konci vyšel v podivné kruhové místnosti. Sál vypadal jako skladiště květin. Po tmavých stěnách se táhlo mnoho úponků, které se proplétali navzájem a někdy se skláněli nad menšími jezírky. Uprostřed byla tmavě zelená křesla a stoly.

Flora se zastavila uprostřed toho všeho a roztáhla ruce, jakoby je chtěla všechny obejmout.

„Terra bude vaším novým domovem, zde je místo plné harmonie a klidu. Po pravé straně mají pokoje chlapci, po levé dívky. Prosím hlavně chlapce aby nezabloudili, samozřejmě omylem" Mrkla na ně a pokračovala dál. „Moje slova samozřejmě patří hlavně prvnímu ročníku ale nebude na škodu, když se je připomenu i ti starší. Některým z nich, to připomínám několikrát za měsíc"

Bart se rychle přihlásil. „Jak ale projdeme skrz kámen u vchodu."

Flora se na něj vlídně usmála. „Stačí na něj položit ruku, od chvíle kdy vás všechny kámen zařadil sem, se vám otevřeli všechny pokoje, kde sídlí Terra."

Potom se otočila a rozhlédla se po pokoji. „Zítra ráno pro vás přijde vaše Profesorka a zavede vás na vaší první hodinu. Pokud budou nějaké otázky, zeptejte se mě nebo kohokoliv jiného dospělého."

„Co když nebude z této školy?" zeptala se Andromeda pobaveně.

„Tak se nedostane dovnitř," prohodila Flora stejně pobaveně.

Potom se přihlásil student s šedými vlasy. „Najdeme tady i jiné víly?"

Flora zakroutila hlavou. „Jsem jedinou vílou, kterou najdete na zdejší škole. Ostatní žijí v jejich vlastní škole."

Potom se rozhlédla po žácích. „Pokud nemáte žádné další otázky, můžete tedy odejít do svých ložnic. Zítra ráno dostanete při snídani rozvrhy."

Nikdo nic neřekl a po pár vteřinách všichni vyrazili. Bart následoval hlouček studentů, které pokládal za první ročník. Rozhodně nechtěl do neznámého terénu vyrazit jako první. Nakonec se spolu s ostatními chlapci dostal do kruhové místnosti, kde byli postele s nebesy.

„Jak si máme rozdělit postele?" Pronesl chlapec s šedými vlasy.

„Jak budeme chtít?" Navrhl Bart a vyrazil k té nejbližší. Sedl si na ní a vyzkoušel jak se na ní bude ležet. Nakonec i ostatní začali zabírat postele.

Bart ze sebe shodil oblečení a vzal si pyžamo. Potom pohlédl z okna, kde viděl hluboký les. Teď už zbývalo jen začít.