Spektrum: Skryté zlo

12. Hon ve škole

Bart, Andromeda a Venla šli po chodbě a přemýšleli, co je asi tak čeká. Ředitelka kráčela před nimi ale neřekla ani slovo. Nakonec zastavila před velkým obrazem, ve stříbrném rámu. Bartovi to připomnělo síň kde jedli a kde bylo i rozdělení studentů. Viděl mořské hlubiny, barevné ryby se tam proháněly mezi korály a těsně nad vodní hladinou, plavala kosatka.

Ředitelka obraz ale neotevřela, jak čekal, nýbrž vešla přímo do něj. Andromed jí hned následovala, za ní šla Venla a nakonec se k tomu odhodlal i Bart.

Čekal kancelář ale tohle předčilo jeho představy. Kráčel po jemném písku, kolem plavaly ryby a všude bylo plno korálů a mořských tvorů. Otočil se a za sebou uviděl obraz školní chodby.

On nebyl v jiné místnosti, byl přímo v tom obraze. Potom jej napadlo něco ještě divočejšího, co když škola byla jen obrazem. Zakroutil rychle hlavou a raději sledoval, co je kolem něj. Pár kroků od nich byl tmavě fialový stůl, který vypadal jakoby do toho tvaru přímo vyrostl.

Ředitelka pomalu přešla po cestě, která se jako most klenula nad propastí. Došla až ke skále, která se stáčela do tvaru podkovy a tvořila tak něco jako stěny prostoru, který by se dal z trochou fantazie pokládat za kancelář.

Ředitelka odtáhla židli, která se zdála stejného původu jako stůl a sedla si. V prostoru kanceláře neplavaly žádné ryby. Bartovi jen dělalo potíže, že dýchá pod vodou a ani ho nic nenadnáší.

„Víte, proč jste tady?" Zeptala se zamračeně Ředitelka.

„Způsobili jsme nějaké škody?" Navrhl rychle Bart a doufal, že jim věří jejich vyprávění o porážce strašáka.

Ředitelka zakroutila hlavou. „Toho jste zastavili i když to bylo trochu neobvyklý způsob. Jde mi ale o něco jiného. Všichni tři se stále dostáváte do problémů."

Potom pohlédla na Barta. „Tebe málem zabila ježibaba, chytil tě strašák nebo zabilo něco v lese, kolem školy."

Bart vykulil oči. „Jak víte, co se stalo ve vesnici?"

Ředitelka se zasmála. „Vím mnoho věcí o svých studentech."

Potom pohledem projela všechny tři. „Všichni máte své příhody a to škola začala před pár dny. Dávejte na sebe pozor, než se opravdu něco stane. Škola je teď méně bezpečným místem, než bych chtěla."

Potom rukou ukázala k východu. „Teď můžete jít a pamatujte, na má slova."

Všichni tři vyšli ven. Bart se trochu šoural.

Vyhlédl z nejbližšího okna, kde u lesa běhalo několik divočáků.

Podíval se na Andromedu. „Pamatuješ si, co řekla ředitelka."

Andromeda se na něj zamračila. „Samozřejmě, že ano."

Bart se zamyslel. „Škola není zas tak bezpečná, jak si všichni myslí. Něco se tady děje a já chci přijít na to, co."

Andromeda ale zakroutila hlavou. „Ředitelka chtěla abychom na sebe dali pozor. Pořád se dostáváme do nějakých problémů. Sotva jsme začali první ročník, nemusíme všechny zachraňovat."

Bart jí chtěl původně říct něco hodně ošklivého ale místo toho řekl jen. „Co máme teď za hodinu?!"

Andromeda se zatvářila vítězoslavně, „Létání."

**

Všichni žáci prvního ročníku Terry, se setkali na menším nádvoří, kde bylo dost prostoru na první hodinu létání.

Bart i Andromeda si stoupli ke košťatům na zemi a čekali, co bude dál.

Andromeda sice byla z kouzelnické rodiny ale předškolní děti měli létání zakázané, takže uměla to samé, co Bart. To znamenalo, že poprvé neměla žádnou výhodu a vrhala na koště stejný pohled, jako ona.

Otevřela se menší brána a ven vyšel vysoký učitel se zlatými vlasy. „Dobrý den třído, jsem Profesor Ikarus a budu vás učit předmět, který se jmenuje LÉTÁNÍ."

Potom všechny projel pohledem a Bart si všiml, že má zlaté oči.

„Začneme tím nejjednoduším a to jsou košťata, na živé dopravní prostředky se dostaneme až mnohem později. Tento předmět se nevyučuje v dusné učebně ale i tak doufám, že budete slušně chovat. Pro ty, co to ještě nenapadlo. Postavte se prosím každý, k jednomu koštěti."

Nyní už si všichni stoupli ke svým košťatům.

„Pokud jste četli úvod v knize, kterou jsem vám přidal na seznam, měli byste nyní vědět úplné základy."

Bart se zatvářil vyděšeně, ještě nic nečetl, vždyť to ani neuměl.

Ikarus se rozesmál. „To byl samozřejmě vtip. Učím tady už sedmdesát let a je mi jasné, že ty knihy byste neotevřeli, ani kdyby jste uměli číst."

Třídou se rozlehl úlevný smích.

„Nyní nasedněte na svá košťata."

Profesor Ikarus potom chodil mezi studenty a opravoval je, aby z koštěte později nespadli.

„Profesore Ikarusi!" Ozval se Bart překvapeně.

„Příště prosím IKARE, ne IKARUSI. Co se děje?"

Bart ukázal k jedné straně nádvoří, kde stál velký divočák.

Profesor po něm vrhl udivený pohled. „Co to zvíře dělá až tady?"

Potom se otočil na studenty. „Dnešní hodinu samozřejmě přerušíme a pomalu jděte z nádvoří. Já mezitím vyženu našeho návštěvníka."

Bart sice šel ke dveřím ale pořád se ohlížel na obrovského kance. Profesor Ikarus vytáhl hůlku ale zvíře to chápalo jako signál nebezpečí a rozběhlo se po nádvoří.

Bart a Andromeda zaběhli na chodbu školy a šli co nejdál od bojiště. Brzy na to je ale dohnala Venla. „V síni byl divočák, věřili byste tomu?"

„Proč by sem ale běhali divočáci?" Zeptal se Bart zmateně.

Venla pokrčila rameny. „To vůbec netuším ale učitelé dělají, co můžou."

Rozběhli se dál školou, když uslyšeli vyděšený křik. Zaběhli za roh a uviděli tam malého chlapce s šedivými vlasy. Přímo před ním stál divoký kanec ale nevypadalo to, že by hodlal zaútočit.

Bart vytáhl hůlku ale nevzpomněl si na žádné kouzlo.

Venla byla naštěstí starší a tak na divočáka vyslal proud plamenů. Zvíře zakvičelo a rozběhlo se protější chodbou, co nejdál od nich.

Bart přešel k chlapci. „Ty si Duritrux? Jsme spolu na pokoji."

Chlapec celý bledý přikývl.

„Co ti chtělo to zvíře?" Zeptala se ho Andromeda.

To už Duritrux začal i mluvit. „Vůbec nevím, chtěl jsem se vrátit do věže ale zabloudil jsem a když jsem se vracel zpět, objevilo se přede mnou to zvíře. Jen tam stálo a na něco čekalo."

„Víš na co?" Zeptal se ho Bart. Duritrux ale jen pokrčil rameny.

„Kde zjistíme víc? Učitelé asi neví o mnoho víc, než my."

Andromeda se podívala na Venlu. „Můžeme zkusit knihovnu. Musí nám ale pomoci i Venla."

Ta se na ní zamračila. „Samozřejmě, že vám pomůžu."

Bart se otočil do chodby, která by měla vést ke knihovně. „Tak jdeme!"