you need me.✔

Cara.

Stále v polospánku jsem se přetočila na druhý bok a rukou jsem instinktivně chtěl obejmout Ali kolem boku. Místo ale jejího hřejivého těla jsem narazila na vychladlou prázdnou matraci. Zmateně jsem otevřela oči a podívala se na dané místo. Nikde nikdo. Nejistě jsem se na rukách vytáhla do sedu a rozhlédla jsem se po pokoji. Byl prázdný, jen schůdky dolů byly stažené. Chtěla jsem už vylézt z postele a jít Ali hledat, ale v tom jsem zaslechla kroky blížící se vzhůru. Brzy na to vykoukla z poza mé podlahy její roztomilá zrzavá hlava, pihy i ten dokonalý zářivý úsměv. Vlasy měla stále rozcuchané ze spánku, ale i tak byla krásná. Jen v mém tričku přešla těch pár centimetrů, co nás dělily a skočila zpět ke mně do postele, přičemž před nás postavila talíř s lívanci a nějakým ovocem k nim.

,,Říkala jsem si, že si dáme společnou snídani, ať nezapomeneš, jak skvělá kuchařka jsem," mrkne na mě a pak se ke mně natáhne pro náš dnešní polibek. ,,Dobré ráno." Ještě víc se usměje a pak se natáhne pro první lívanec.

,,Dobré ráno." Vydechnu překvapeně, ale i já se pustím do jídla.

,,Mamka už odjela a odvezla i Kevina. Já půjdu do školy, až tě odvezu." Obeznámí mě se situací.

,,Počkej, kolik je hodin?" Vyhrknu, až mi málem zaskočí a prudce trhnu hlavou k budíku na stolku vedle postele.

,,Klid, ještě máme dost času. Najíme se, ty se sbalíš a pojedeme. Koukala jsem na mapy a je to celkem kousek." Pohladí mě po noze a pak mi strčí do pusy jednu půlku jahody. Sama si pak vezme druhou.

,,Jsi úžasná, víš to?" Vydechnu něžně, nad čímž se její tváře zbarví do roztomilé růžové.

,,I s plnou pusou jídla?" Uchechtne se a nacpe si do pusy celý jeden lívanec a pár kousků ovoce, takže teď vypadá, jak křeček.

,,I s plnou pusou." Zasměju se a i přesto, že má naprosto plnou pusu, jí krátce líbnu na rty. Společně jsme se tedy nasnídaly, až byl čas se jít připravovat. Do jedné tašky jsem si naházela nějaké oblečení, základní hygienu a pár knížek, abych měla, co ze začátku dělat. Tajně jsem ale doufala, že tam budou mít knihovnu a já budu moct zkusit něco nového. Nakonec jsem se sama připravila. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila jsem si zuby a nakonec jsem se nasoukala do volných roztrhaných džínů, trika s máminou oblíbenou kapelou a přes to jsem si přehodila jednu ze svých volných mikin, která byla Alisonina nejoblíbenější. Na hlavu jsem si narazila čepici a byla jsem připravená.

I Alison se připravila. Sama se nasoukala do svých džínů a topu, přes který si přitáhla další z mých mikin. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji a pak jsme sešly schody do přízemí a ruku v ruce jsme vyšly z domu do jejího auta. Cestou panovalo spíše ticho, jen jsme mlčky poslouchaly písničky z rádia, přičemž jsem v dlaních svírala její ruku a sem tam jsem ji políbila na její hřbet. Držela jsem se ji, dokud to jen šlo. Když jsme pak dvacet minut před devátou zastavily před větší budovou kousek od nádraží, nejistě se ke mně otočila.

,,Nevím, jak se s tebou rozloučit. Je to jen měsíc, ale teď mi to přijde jako celá věčnost." Vydechne frustrovaně a sklopí na vteřinu zrak k zemi.

,,Než se naděješ, budeme zase u mě v pokoji a cpát se lívanci," zvednu její tvář zpět k té mé a pak ji dlouze políbím. ,,Šíleně tě miluju, Alison." Hlesnu, když se od sebe odtáhneme, čelem se opřu o to její a obě necháme ještě na chvíli oči zavřené.

,,Šíleně tě miluju." Šeptne mi nazpět. Pak se o d ní prudce odtáhnu a co nejrychleji vystoupím z auta. Pokud to neudělám hned, tak už nikdy. Musím tam jít. Musím ji nechat jít. Na chvíli. Ze zadních sedaček jsem popadla svou tašku a ještě než jsem se rozešla k proskleným dveřím, jsem se zastavila a podívala zpět do auta. Alison na mě hleděla s uslzenýma očima, což mě bolelo snad ještě víc, než ta facka od táty. I mně se tak nahrnuly slzy do očí. Ještě jsem ji mávla a pak jsem prostě přinutila své nohy k pohybu a vešla jsem dovnitř. Alison jsem nechala za sebou. A už jsem se neohlédla. Kdybych to udělala, rozeběhla bych se zpět za ní.

,,Dobrý den, jmenuji se Caroline Wolf. Mám se tu dnes hlásit k pobytu." Zastavím se u mile vypadající ženy za pultem recepce. Ta přikývne a napíše mé jméno do systému. Pak mi podá nějaké formuláře k vyplnění ohledně pobytu zde, bezpečnosti a podobně. Nakonec přes pevnou linku někomu zavolala a brzy se u nás objevila vysoká žena na podpatcích.

,,Ty budeš zřejmě Caroline, že? Jsem Marline Zero. Klidně mi říkej Marline. Pojď, zavedu tě do tvého pokoje a pak ti vše ukážu." Mlčky jsem jí podala ruku a pak jsem ji slepě následovala k výtahu. Vypadalo to tu spíše jako v nemocnici než v ústavu. Všude v druhém patře byly pokoje a kolem děti různého věku. Od těch nejmenších, kterým mohlo být maximálně šest, po ty, kteří už podle přírody dětmi nejsou, ale zákon je stále chrání. Nakonec mi přidělila pokoj s číslem čtyřicet osm, kde se mnou bydlí jiná dívka, která si říká Lory. Jen jsem si odložila na postel své věci, které mi dle pravidel musela prohledat a pak mě vyvedla opět ven.

,,V přízemí na konci chodby je jídelna, tam budeš chodit na snídani, oběd i večeři a během dne tam je volně dostupná i svačina a pití, avšak nic si nesmíš odnášet do pokoje. Hned vedle je pak společenská místnost s hrami a různými aktivitami. Venku je i bazén a hřiště, ale to je, vzhledem k počasí, zbytečné vědět. Dále je dole ještě místnost, kam budeš docházet na terapie a naproti jsou pak pravidelné skupinové posezení, jak tomu tady říkáme. Ve druhém patře se nachází veškeré pokoje, rozdělené po levé straně chlapci, po pravé dívky. Na každém konci chodby jsou toalety a sprchy. Nic si tam nenechávej, jinak ti to bude zabaveno. Třetí patro pak slouží k výuce. Tu budeš mít každý den od půl deváté do dvou odpoledne, samozřejmě s pauzou na oběd. Zbytek dne je pak určeno k terapiím, volnočasovým aktivitám a především k tvé nápravě. Caroline, pokud budeš spolupracovat a předvedeš nám nějaké výsledky, zaručuji ti, že jsi do měsíce venku. Každý můžeme dojít k nápravě. Pokud se však budeš bouřit, máme své metody, jak vás usměrňovat, všechny jsou samozřejmě legální. Slibuji ti ale, že tu budeš tak dlouho, dokud se nepodvolíš." Na konci celé prohlídky se zastavila uprostřed chodby a prudce mi pohlédla do očí, jako by mě chtěla varovat.

,,Věřte mi, nebudu dělat problémy. Jen chci co nejdřív odsud vypadnout." Ujistím ji, protože od té chvíle, co jsem sem vešla, žiju jen pro den, kdy odsud zase odejdu a budu moct zase políbit svou holku.

,,V to doufám," přitaká. ,,Dobře, večerka je v deset, budíček je o půl sedmé. Během noci jsou pravidelné kontroly pokojů a za každý malý prohřešek jsou ti uděleny čárky. Pokud nasbíráš pět čárek, tvůj pobyt zde je automaticky prodloužen o další měsíc," pokračuje dál. ,,Dodržuj pravidla a věř ve svou nápravu. To je vše. Jdi si vybalit a zabydli se. Pak půjdeš alespoň na část výuky a odpoledne tě čeká první terapie." Podá mi můj rozvrh na celý tento týden a pak zmizí. A já jsem zase sama. Uprostřed tiché chodby. Proto se rozejdu ke svému pokoji, kde si alespoň vybalím a pokusím se to tu do večera přežít.

Předposlední kapitolka:))