you need me.✔

Alison.

,,Caro, počkej!" vyběhnu za ní a pokusím se ji na chodbě zastavit. Spěchala směrem do knihovny, ale když mě zaslechla, zastavila se. ,,Dej mi chvilku. Chci si jen promluvit, nic víc. Slibuju, že pak už ti dám pokoj. Prosím." Předběhnu ji a zatarasím její cestu svým tělem. Zkoumala mě očima dobrých pár vteřin, ale nakonec se mlčky rozešla do knihovny. Zmateně jsem ji následovala a když mě neodpálkovala, došlo mi, že to tak asi chtěla. Pozdravila knihovnici, která věčně nevěděla, která bije, prošli jsme kolem pár studentů, co o volné hodině doháněli úkoly, až na úplný konec knihovny, kde nikdo nebyl. Beze slov se vydala k poslednímu regálu, vedle kterého byl malý žebřík a začala po něm šplhat. 

,,Co to děláš? Tam se nesmí." Vyhrknu potichu. Ihned mě ale umlčí pohledem. Vyleze nahoru a pak vybídne i mě. Trošku nejistě se rozhlédnu, ale nakonec se vydám za ní. Byl tu malý přístěnek. Za krabicí, která byla čelem do knihovny, byla jedna menší deka a polštář, kam se Cara bez okolků usadila. 

,,Jsi tu jen výjimečně a pak zapomeneš, že to tu existuje. Nechci tě tu potkat s Mitchem, jak ti leze do kalhot." Pronese chladně a zároveň znechuceně. 

,,My s Mitchem v téhle fázi ještě nejsme," hlesnu, což upoutá její pozornost a trochu překvapeně na mě pohlédne. ,,A vlastně asi ani nebudeme. Dneska ráno jsme se rozešli. Teda máme pauzu, ale to je v podstatě to samý." Pokrčím rameny. V tom se na mě ale začala koukat úplně jinak. Jako kdyby se soucitem nebo co. 

,,To mě mrzí. Zdál se jako fajn kluk." Plácne, i když obě víme, že ho ráda nemá a rozhodně si o něm nemyslí, že to je fajn kluk. 

,,Všimla jsem si. Hlavně se ti líbilo to oslovení kotě, viď?" Uchechtnu se, což ji taky trochu rozesměje. Měla krásný úsměv. Nenapadlo by mě, že ho někdy uvidím. 

,,No chtěla si mluvit, tak mluv. Mám rozečtenou knížku a zbývá ještě půl hodiny do matiky, takže nemám moc času." Pobídne mě a na důraz vytáhne svou zmiňovanou knihu. Už byla skoro na konci. 

,,Jen jsem se chtěla omluvit. Za ten večer. Byla jsem opilá a vlastně ani nevím, proč jsem to udělala. Bylo to naprosto nevhodný a nechtěla jsem se tě tím dotknout. Takže se omlouvám." Vydechnu. Cara uhnula pohledem pryč. 

,,Díky, už můžeš jít. Omluva přijata." Odbyde mě, což mě trochu zmate. 

,,Ale políbila si mě zpátky." Vyhrknu. 

,,Cože?" Ohlédne se po mně nechápavě. 

,,Když jsem tě políbila, oplatila si mi to. Cítila jsem to, pamatuju si to." Řeknu s přesvědčením. 

,,Byla si opilá, takže si pamatuješ prd. Hned jsem se odtáhla, tečka." Zakroutí hlavou a zoufale čapne knížku, aby se pokusila začíst a uniknout realitě. 

,,Na tu mini vteřinu si mě políbila nazpět. Vím to. Blesklo mi totiž pak hlavou, žes to možná chtěla udělat taky." Pokračuju, ačkoliv Cara předstírá, že mě nevnímá. 

,,Už bys měla jít." Odtáhne se ode mě a ještě horlivěji předstírá, že si čte. Chvíli na ni jen zírám, zda to myslí vážně. Její zrak ale dál přejíždí plynule po stránkách a já jako bych zase neexistovala. Nakonec jsem se doopravdy zvedla a slezla dolů. Cara se ani nepohnula. Nezáleželo jí na tom. Až teď jsem to pochopila. Nezáleželo jí na mě, na nikom. Měla jen ty své pitomé knihy, sluchátka a svůj svět. Svět, ve kterém mě nechtěla. Díky ní jsem od sebe odehnala Mitche a ona přitom nejevila žádný zájem. O mě, o sesterství ani nic jiného. 

Už jsem na ni nečekala, nevyhledávala ji pohledem. Nezajímala jsem se. Tak to celou dobu chtěla, tak to tak bude mít. Když konečně skončila hodina, počkala jsem, až všichni vyjdou ze třídy a pak jsem tam sama vešla a usadila se na své obvyklé místo. Pár minut po mně se začal dovnitř hrnout zbytek mé třídy, včetně mých přátel. 

,,Al, co to sakra bylo? Máš průser?" vyhrkla Zoe a usadila se do lavice za mnou. 

,,Jen varování." Kmitnu rameny. 

,,No když si to tak vezmeš, tak drzá byla. Musíš uznat, že nikdo není na knížky takovej šprt. Trošku divná přeci jen je." Uchechtne se Mike, kterému se ještě nedávno zdála má nevlastní sestra sexy. Ve chvíli, kdy to dořekl, akorát vešla Cara. Přeměřila si nás pohledem a pak mlčky zapadla do lavice. Zase si otevřela knihu a zkrátka přestala existovat. 

,,Jo, to je." Přitakám s pohledem zabodnutým do ní. Nestála za to. 

***

,,Alison, Kevine! Pojďte prostřít," křikla po nás mamka, zatímco jsem v obýváku pomáhala Kevinovi s domácím úkolem. Oba jsme vše sklidili a vydali se do kuchyně. Já roznesla talíře a skleničky, zatímco Kevin rozložil příbory vedle každého talíře. ,,Alison, skoč se zeptat, jestli bude Cara dnes večeřet. Jestli jí mám přiohřát to její veganské jídlo." Ohlédne se po mně, zatímco dál míchala dnešní večeři. 

,,Je vegetariánka, ne veganka. A ať se jí dojde zeptat Kevin." Zakroutím hlavou na protest. Neměla jsem v plánu s ní ještě někdy mluvit. 

,,Tak to teda ne. Alison, máte spolu nějaký problém?" Okamžitě přestane míchat svou omáčku, odloží vařečku a káravě se na mě otočí celým svým tělem. 

,,Mami-" Pokroutím očima. 

,,Alison, chápu, že to s ní není snadné, ale víš, o co jsem tě prosila. Potřebuju, aby si to s ní alespoň zkusila a dohlédla na ni. Víš, že pro ni to taky není lehké a Max toho má teď až nad hlavu." Spustí svou řeč o tom, jak ji její vlastní dcera nezajímá a je jí přednější lézt do zadku nějaký naprosto cizí holce s naprosto příšernými způsoby a vražedným pohledem. 

,,No jasně. Pohlídám ji." Zakoulím očima a podrážděně se rozejdu nahoru. Ani se neobtěžuju klepat, beztak bude zase číst. Spustím schody a vyšplhám asi do půlky. Místo toho, abych ale spočinula zrakem na dívce ležící v posteli s knihou v ruce, všimla jsem si, jak stojí u zrcadla, s trikem nad prsy a prohlíží si svou obrovskou modřinu přes celý bok a část břicha. Měla na uších sluchátka, takže mě pravděpodobně neslyšela přicházet. Jakmile mě ale zahlédne v odrazu zrcadla, rychle pustí triko, které zakryje její odhalené tělo i tu obrovskou modřinu. Pár vteřin jsem její břicho ještě propalovala, ale nakonec jsem se rozhodla to prostě neřešit a nechat být, tak jak si přála. 

,,Klepání ti nic neříká?" Vyjede po mně téměř okamžitě. 

,,Stejně bys ho neslyšela," odseknu jí nazpátek. ,,Máma se ptá, jestli budeš večeřet." Ignoruju její pohled a zaměřím se jen na to, proč tu jsem. 

,,Nevím, nejsem na to moc divná?" Rýpne si ironicky. Takže nás slyšela. 

,,Jen mi odpověz. Ani mě nedělá radost tu stát." Pronesu otráveně. Cara se natáhne po knížce a skočí do postele. 

,,Ne, jíst nebudu." Odsekne, klasicky. Ani neváhám a ihned seskočím dolů a zase ji tam nechám. Možná bude lepší mít takový vztah. Sestry bychom stejně nikdy být neuměly a ani bychom to asi nedokázaly. Co si budeme, panuje mezi námi jakási vášnivost a zároveň nevraživost. Nedokázaly bychom spolu vycházet.