you need me.✔

Cara.

Co to sakra bylo?! Ona mě políbila. Proč? Proč se asi lidi líbají, Caro? Nebuď blbá, takhle mě ona nevidí. Nemůže. Jsme sestry. V podstatě. A navíc já se zařekla. Žádný holky, žádný upínání. Vím, jak to dopadlo posledně. 

Celou noc jsme nespala. Zase. Poslední dobou mi to dělá fakt problém. Většinou jsem si prostě četla, poslouchala písničky nebo jen koukala do stropu. Taky jsem psala dopisy. Dopisy mámě, aby to všechno věděla. Dost možná to vidí, ale i tak jí to chci říct já. Až mě pak táta vezme na hřbitov, chci jí je dát. Aby nezapomněla. Na mě, na nás. A já na ni. 

K ránu jsem se šla připravovat do školy. Chci se Alison co nejlépe vyhnout, stejně jako poslední dva týdny. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila si zuby, vlasy jsem hodila do drdolu a nasoukala jsem se do kalhot a volné mikiny. Kolem krku sluchátka, batoh přes rameno a v ruce skejt. Rychle jsem sešla dolů a seběhla schody. Bohužel se mi můj plán nevyvedl. Alison akorát odcházela ze snídaně, takže jsme se srazily na schodech. 

,,Můžeme si-" Zastaví se, ale já dělám, jakoby byla prostě vzduch. 

,,Odcházím." Křiknu do kuchyně a pak vyběhnu z domu. Jakmile za sebou zavřu dveře, konečně se můžu zhluboka nadechnout. Znova už to nezvládnu, takže mi nezbývá než se jí do čtvrťáku vyhýbat. I kdyby to pro ni nic neznamenalo, což asi neznamenalo, protože byla opilá a určitě nevěděla co dělá. Akorát by mi to ublížilo a to nechci. Prostě se to nestalo. 

Jela jsem co nejrychleji to šlo, stříhala jsem zatáčky a mráz mě fackoval do tváří. Už jsem se na té ledové silnici naučila jezdit. Jsou tam totiž pruhy vyježděné od aut, kde to neklouže. Rychle jsem dojela do školy a pak jsem si zalezla na své místo. Knihovna. Nikdo sem moc nechodil. Jen šprti a lidi na doučování. Bylo tu ale takové místo, úplně vzadu vrohu mezi regály. Hned vedle regálu byl starý malý žebřík. Vedl do malého stropního skladu. Všude to bylo plné knížek, ale tady v tom byla jen jedna větší krabice, za kterou se dalo dokonale schovat. Trávila jsem tu v podstatě celé dny. Od pultu, kde byla knihovnice, sem nebylo vidět, takže to byla dokonalá schovka. A navíc jsem se tak dokonale mohla vyhnout jí. 

Zase jsem se začetla, takže když pak zazvonilo, měla jsem necelých pět minut na to, abych vpadla do třídy. Rychle jsem seskočila dolů a prošla knihovnou ven na chodbu. Pak jsem zapadla do své třídy. Zase literatura. Dopadla jsem na své místo a s úlevou si oddychla, protože těsně na to vešla učitelka. Upřela na mě protivný pohled a dala se do výkladu. Já se jen opřela, podepřela jsem si hlavu dlaní a koukala z okna. 

,,Slečno Wolfová, opět nedáváte pozor?" Ozve se celou třídou, což mě vytrhne z přemýšlení. 

,,Jistě, že ne. Plně vás poslouchám." Opřu se do židle a založím si ruce na hrudi. Byla na mě doslova zasedlá, ať jsem dělala, co jsem dělala. 

,,Neděláte si poznámky." Upozorní.

,,Nepotřebuju je." Pokrčím rameny. 

,,No jistě. Jak pak ale chcete projít ročníkovými zkouškami? A maturitou? Hm?" Dá ruce v pas a káravě na mě pohlédne. 

,,Všechno, co potřebuju, už dávno znám." Pronesu s ironickým úsměvem, což ji asi ještě víc namíchne. 

,,Opravdu? Kdo tedy napsal Jako zabít ptáčka?" Zašklebí se. 

,,Harper Lee, madam." Pronesu tak rychle, až ji to překvapí. 

,,Co je nejoblíbenější dílo od Charlese Dickense?" Pokusí se znovu mě přelstít. 

,,To je dost zapeklitá otázka. Většina by tvrdila, že Oliver Twist. Mně ale více zaujala například Vánoční koleda nebo Malá Dorittka." Řeknu opět s naprostým klidem. 

,,Dobře a kdy se narodila Louisa May Alcott?" To už musela být hodně zoufalá, když se ptá na narození.

,,Osmnáct set třicet dva, ale chcete-li přesně, tak dvacátého devátého listopadu." Měla tak trochu smůlu, že čtu knihy už od dětství. Máma mě sice navedla na fantasy, ale mě baví v podstatě všechno. Je to taková má vášeň. V podstatě každý den přečtu jednu knihu. Je to můj koníček a v tom mě jen tak nedostane. 

,,Dobře, musím uznat, že takové znalosti by měl mít každý student. Za drzost a neposlušnost se ale seberte a běžte k ředitelce. Určitě vás ráda uvítá." Tentokrát se ironicky usměje ona. Já ale byla zvyklá. Každý učitel se mnou jednal stejně. Popadla jsem své věci, ale než jsem se stačila zvednout, ozvala se Alison. 

,,Slečno?" Všimne si jí učitelka. 

,,Já si jen nemyslím, že je spravedlivé, aby šla Cara, tedy slečna Wolfová, k ředitelce. Pokud se nemýlím, zodpověděla vám veškeré otázky a dokázala, že vás poslouchá. Nemáte sebemenší důvod ji za něco trestat." Pronese rozhodně, až na ni všichni zůstanou viset pohledem. Včetně mě. Nevypadala jako obvykle. Zdála se neupravená a trochu roztěkaná. Pořád jí to ale slušelo. Sakra. 

,,Pokud je toto váš názor, určitě ho ocení paní ředitelka. Obě, ven!" vykřikne. ,,Pokud má ještě někdo námitky, může se určitě přidat." Dodá, ale všichni ostatní jen sklopí hlavy a mlčí. Zvednu se a se svými věcmi vyjdu ze třídy. Na Alison se ani nepodívám. 

,,Malé děkuju by stačilo." Utrousí za mnou. Prudce se zastavím a otočím k ní čelem, div do mě nenarazí. 

,,Neprosila jsem se o to. Jsem na tyhle věci zvyklá, to tobě to pocuchá korunku." Prsknu po ní. 

,,No nějak si s tebou promluvit musím. A pokud je tohle jediná možnost-" Pokrčí ledabyle rameny a pak se pokusí pousmát. 

,,Není o čem mluvit." Odseknu. 

,,Takže budeme předstírat, že se vážně nic nestalo?" Vydechne překvapeně. 

,,Nestalo se nic, co by stálo za řeč." Pronesu s pohledem upřeným do jejích očí. Okamžitě se jí v nich leskne bolest. Nechtěla jsem ji zraňovat, ale jinak to prostě nešlo. 

,,Proč to prostě děláš? Pořád mě odstrkuješ." Oči se jí zamlžily slzami. 

,,Tak to počkej. Známe se teprve dva týdny a to už tu děláš takový scény? Co ti mám víc říct, abys mě nechala být? Jak moc tě mám ranit, abys to už přestala zkoušet? Řekni, co mám udělat, abys to skončila?" Zase se k ní přiblížím a zpříma jí hledím do očí. V tom jí ty její klesnou k mým rtům. Už zase na to myslela. Dost. Rychle jsem od ní odstoupila a vydala se dlouhými kroky k ředitelně. Rozeběhla se za mnou. Už to ale nestihla, protože jsem akorát včas zapadla do kanceláře ředitelky, která na mě a později i na Alison upřela překvapený pohled. 

,,Nechte mě hádat - literatura?" pozvedne obočí a my přikývneme. ,,Caroline, už jsme o tom spolu mluvili. Rozumím, že vám hodiny přijdou zbytečné, ale pro odmaturování je splnit musíte. Pokuste se nevyčnívat, ať vás tu zase nevidím. A co se týče vás, Alison-" Akorát jsem se zvedala, že půjdu na své místečko, ale nemohla jsem ji nechat potrestat. 

,,Jen mě bránila. Zastala se mě a paní profesorka ji vyhodila. Netrestejte ji kvůli mě, prosím." Pohlédnu na ředitelku, ale Alisonin pohled mi neunikl. Byla překvapená. 

,,Nebudu ji trestat. Propustím vás obě s varováním. Ale Caroline, tohle je naposledy. Rozumíme si? Příště přijde trest, takže si na to moc nezvykejte." Věnuje mi významný pohled.

,,Rozumím, děkuji." Přikývnu, popadnu batoh a vyletím ven. Ihned si to zamířím do knihovny.