City Alfy

Bolesti

Jsme uprostřed večeře, a já jim vyprávím, co jsme tam zažili a co jsme dělali. Snažím se to přehlížet, ale cítím se docela nepříjemně, když Sebastian tak upřeně sleduje můj krk.

"Promiň, že tě přerušuji, Jessie, ale od kdy máš ten náhrdelník?" I když se ptá, nepřestane ho sledovat. Jenom naváže krátký oční kontakt.

"Ani nevím, je to divná historka." Proč si toho musel všimnout? Tuhle historku jsem chtěla přeskočit.
"Povídej," popohání mě máma.

"Nooo, když jsme jeli vedle útesu, jedné holce to uklouzlo. A když ji učitelé pomáhali, já toho využila a odskočila jsem si do lesa. Když jsem se vracela, uviděla jsem pytláky, jak nakládají vlky do auta, kteří se chytily do jejich pastí. Jenže jednoho tam nechali. A já jsem v noci nemohla spát, tak jsem se mu tajně vydala pomoct. Byl agresivní, ale když pochopil, že mu chci pomoci, spolupracoval a nakonec se mi podařilo mu vrátit svobodu. A teď k přívěšku, další den, když jsme se vrátili z akvaparku, byla jsem tak unavená, že jsem hned usnula. Ráno, když jsem se probudila, jsem si všimla, že jsem celou noc spala s tímto náhrdelníkem. A pod ním byl vzkaz: Děkuji za záchranu, tvůj dlužník. Já vím, je to divné, ale takhle to bylo."

Sebastian s mámou si vymění pohledy a změní téma. Takže si myslí, že jsem blázen. Super.

"No a nebolelo tě tam něco, nebo se ti nezdálo, že není s tvým tělem něco v nepořádku?"

Zamyslím se, jestli jim to mám říct.
"Vlastně ano," odpovím. Oba se s trhnutím podívají na mě. Je jasné, co chtějí říct, tak je předběhnu s odpovědí.

"Já to nedořekla, co se stalo v tom městečku. Šli jsme s Miou na oběd, a od té doby mi není nějak dobře."

"Jak?!" vykřiknou naráz, jako by to byla otázka mezi životem a smrtí.
"Nooo, nejčastěji jsou to bolesti hlavy a končetin. A občas se mi zdá, že celá hořím, ale to bude z toho kola, že jsem na něj z ničeho nic nasedla a denně jezdila 40 km." Doufám.

"A ty bolesti jsou pravidelné nebo ne?" zeptají se.
"Jsou nepravidelné. Poslední nastala, když jsme opouštěli Kanadu." Nastane teď dlouhé a trapné ticho.

"No Jessie, už je pozdě. Běž si lehnout, to ti pomůže," řekne Sebastian, z ničeho nic se začal chovat jako můj rodič.
"No, dobře, tak dobrou," i když jsem v autobuse spala, tak si teď vůbec nepřipadám vyspaná.

"Dobrou," řeknou oba naráz.

Sebastian

Jakmile se ujistím, že Jess je u sebe, prudce se otočím na mámu.
"Je to konečně tady, naše malá Jessi se mění, konečně může jít mezi svůj druh."
"To sice ano, ale to, co popisuje, je teprve začátek."
"No a co? Tam si jí lépe pohlídáme."
"Ano, ale jak jí tam chceš dostat?"

Máma má pravdu, ona s námi jen tak nenasedne do letadla a neodletí. Na to je až moc tvrdohlavá.
"Tak co uděláme? Nemůžeme jí takhle nechat." Posadím se zpět na židli.
"Nevím, ale nejdřív to zavoláme tátovi, pojď."

Posadíme se u mámy v pokoji a vytočíme na mobilu tátu. Za chvíli ho nám to zvedne.

"Ahoj rodinko, co se děje? Voláte mi v půl třetí ráno, takže to asi musí být důležité..." zamyslím se. "Začíná se to konečně dít?" Vůbec jsem si neuvědomil, kolik je hodin kvůli časovému posunu. Moje nadšení mě tak povzbudilo, až jsem ho probudil.
"Ahoj tati, ano, konečně." Dnes je ten den, na který jsme čekali.
"No to je skvělé. Takže mi jenom voláte, abyste mě ráno vyzvedli na letišti, že ano?" Tátu jsem už dlouho neviděl, takže není divu, že se na mě těší.

"Tentokrát se máma ujímá slova. Snaží se stejně jako já, aby Jessie byla co nejdřív mezi svým druhem. Ale teď z toho není zrovna nadšená."
"Né tak úplně, zdá se, že ona je ten případ, který se může procházet přeměnou i měsíc," zamýšlí se táta.
"Furt v tom nevidím problém."

Opět se ozve máma.
"Problém je, v tom, drahý, že dobře znám svou dceru a vím, že nebude jen tak ochotná nasednout do letadla a spolupracovat. Dokonce i kdybych jí řekla, že tam, kam letíme, jí pomohou s od bolesti, stále by tady chtěla zůstat. Má tu vše, kamarády, školu..."
"Ano, asi máš pravdu. Tohle nebude tak jednoduché."

Konečně se mi dostane příležitost promluvit.
"A co kdybychom jí vypravili k 'doktorovi', kterého najmeme, a on by jí doporučil 'lékařský pobyt'? Tento 'lékařský pobyt' by mohl být použit jako záminka, abychom jí dostali k nám a přiměli ji spolupracovat." Oba rodiče se hluboce zamyslí nad tímto nápadem.
"To zní jako dobrý plán, co myslíš, Rose?" otočí se táta na mamu, hledajíc potvrzení.

"Asi nevymyslíme lepší alternativu, ale možná to bude fungovat," vydechne máma. Zmateně se na ni dívám. Měla by být šťastná, že se budeme opět cítit jako rodina, že už nebude muset předstírat a žít v lžích.

"Dobře, zítra ráno se půjdu poradit s Alfem a vy se postarejte o to, aby Jessie sem dorazila. Pak mi dejte vědět, jak to probíhá. Už se na vás těším."

S tátou se rozloučíme.
"Začínáme. Zítra už můžeme spustit náš plán," řeknu, když se v místnosti krátce usadí hrobové ticho. Nakonec se rozhodnu jít spát.

"No tak, teď si jdu na chvilku zaběhat a pak půjdu spat."
"Opatrně, ať tě nikdo nezahlédne, a prosím, podívej se ještě k Jessi, jestli spí v pohodě."
"Rozumím, a ty taky už si jdi lehnout."

Ještě jedna věc mi nedá spát. Předtím než se rozejdu do svého pokoje, zastavím se a zeptám se:
"Pozorovala jsi Jessien náhrdelník? Alfa Leonard z Měsíční smečky nosí přesně stejný." Zamyslí se a vzpomene si na to.

"Ne, nevšimla jsem si, asi se ti to jenom zdálo," řekne s lehkým úsměvem a zamáváním mě vyprovodí z pokoje.