Záchranná mise

Všichni šťastní?

POHLED ISABELL

Asi bych vám měla říct, co je na tom papíře napsané. Je mi jasné že se to nikomu z nich nebude líbit a především ne Newtovi, ale jinak to prostě nejde.

Je tam napsané, jak se dostanou na bezpečné místo, kde na ně ZLOSIN nemůže. Průchod je skrz planitranz, který je ale ve ZLOSINu. Náš táta totiž počítal s tím, že ZLOSIN stále bude mít ve své moci nějaké děti, které je potřeba zachránit. Má to ale malý háček. Planitranz se nachází dole v přízemí, ale zapnout a zadat číselný kód se musí nahoře v 5 patře. Problém je v tom, že jakmile se zapne planitranz, vypne se na dobu 5 minut elektřina a planitranz se zapne do dobu 3 minut, člověk, který se rozhodne jít zapnout planitranz, to musí do 3 minut stihnout, aby prošel taky. Když to tak vezmu, tak z 5. patra do přízemí k planitranzu je to celkem kus cesty, a to nepočítám to, že za náma poletí ochranka ZLOSINu. Je to prakticky nestihnutelné.

Odemknout dveře od počítače k planitranzu může jen Ava pomocí otisku, ale ty bych nebyla její dcera, kdybych si tam ten otisk nedala taky, takže člověk, který to udělá budu já a to se Newtovi určitě líbit nebude.

Jenže já to udělat musím, dostala jsem je už tolikrát do průšvihu, že tohle jim prostě dlužím.

Chci pro ně a hlavně pro Newta to nejlepší. A nejlepší pro ně je, dostat je odsud, aby jim dal ZLOSIN pokoj, i když tam já už nebudu.

Nejhorší bude jim to říct.

POHLED NEWTA

"Tess? Kde je Bell?"

"Nevím, nejspíš šla nahoru" houkne na mě.

Otočím se teda směrem ke schodům a vyběhnu je nahoru. Už je venku poměrně tma takže dolů za ostatními nejspíš už nepůjdem.

Otevřu dveře do našeho pokoje kde ale nikdo není. Místo toho ale uslyším vodu, která se odráží od podlahy. Otevřu pomalu dveře do koupelny, kde na zemi leží oblečení, které měla Bell dneska na sobě.

Svléknu si své oblečení, opatrně odendám závěs od sprchy a vklouznu za ní do sprchy. Když se jí opatrně dotknu, mírně sebou škubne a zakryje si své tělo.

"Newte co tady děláš?"

"Šššš"řeknu a otočím ji čelem k sobě.

Koukne na mě tím svým modrým pohledem a usměje se. Do svých rukou si vezmu mýdlo a pomalu ji začnu umývat.

Když už ji sprchou splachuji, přitiskne se zády ke mně a hlavou se opře o mou hruď. A mírně se zavrtí.

"Chybělas mi" zašeptám ji u ucha.

Ona jen otočí hlavu k té mé, stoupne si na špičky a dlouze mě políbí. Polibek ji oplatím. Opatrně udělám krok dopředu a ona samozřejmě se mnou. Nakonec ji během našich polibků, které se stávají čím dál tím víc intenzivnější, přitisknu na studené kachličky.

"Newte někdo sem přijde" řekne s úsměvem na rtech.

"Věř že nikdo nepřijde" řeknu jen tak ledabyle.

Ona jen nevěřícně zavrtí hlavou, ale dál neprotestuje.

Nakonec se z koupelny přesuneme do ložnice, kde ještě pro jistotu zkontroluju, jestli je opravdu zamknutu a dál si určitě dokážete domyslet jak to pokračovalo.

POHLED MINHA

Všichni sedíme dole až na ty dva milence nahoře. Koukáme na televizi, ale mě vrtá hlavou úplně něco jiného. Během celého dne co jsem Bell viděl, byla taková divná, smutná. Mám dojem že ostatní to nepoznali, Newt to ani poznat nemohl, protože před ním se Bell extrémně snažila být v pohodě, ale já ji znám až moc dobře, abych poznal že ji něco je.

"Kde je Bell a Newt?" zeptá se Chuck, když si uvědomí že tady nejsou.

"Nahoře, ale být tebou tak tam nechodím" řeknu a kouknu na Brendu, která sedí hned vedle mě. Usměje se na mě.

Když se kolem sebe podívám, tak vidím, že Tess s Tommym jsou šťastní, já s Brendou taky, Pánvička si celkem rozumí s Harriet a Gally zase se Sonyou, takže jsem rád, že Newt s Bell můžou být zase šťastní tak jako my.