Záchranná mise

Bolest

POHLED NEWTA

Tess už odešla s tím, že už nejspíš spím, ale opak je pravdou. Už přes dvě hodiny se snažím usnout, ale bohužel to nejde. Asi tak půl hodiny zpět šel ještě slyšet dole nějaký hluk, ale teď už tam je ticho jako v hrobě, což znamená, že už šli všichni spát.

Převaluju se ze strany na stranu, ale pořád nic. Spánek jakoby si vzal dovolenou a nehodlá se vrátit.

V hlavě mám úplný zmatek. To s Bell mi nejde do hlavy. A je tady i další věc, ale o té až později.

Prostě nechápu, proč nám to dělají. Proč nás prostě nenechají na pokoji, když bůh ví jak dlouho, se pokoušejí najít nějaký pitomý lék, které stejně nikdy nenajdou.

Taky mi neleze do hlavy to, že když jsme odcházeli pryč ze ZLOSINu za ostatními tady do domu Chráněných, moc ochranky jsme nepotkali, což k ZLOSINu vůbec nesedí. Vždycky mají stoprocentní ochranu a je problém k nim proniknout. Takže je divné, že to šlo tak hladce a že po nás vůbec nešli. Navíc se vsadím o cokoliv, že Ava určitě ví, že jsme tady. Takže proč nic nepodniknou, když po nás tak moc šli?

Ne že bych chtěl, aby po nás někdo šel, ale nedává mi to smysl. Budu muset si s Bell promluvit, až ji znova uvidím, což bude muset být zítra. Jestli ne, tak si pro ni dojdu. Nikdo mi ji už nevezme. Znova ne. O to se postarám. To radši ať mě zabíjí, než aby ublížili ji.

Takovéhle myšlenky mi běhají hlavou celou tu dobu. Doslova mi to tříští v hlavě. Vstanu z postele a dojdu k oknu, které následně otevřu, abych se mohl nadýchat čerstvého vzduchu.

Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu.

"Kéž by jsi tady teď byla se mnou" zamumlám a nakonec se rozhodnu sejít dolů a jít se posadit na terase, kde je starý gauč.

Jdu po schodech dolů a znáte takovéto, když se snažíte jít co nejvíc potichu, abyste nikoho nevzbudili, ale nakonec uděláte ještě větší kravál, než byste udělali normálně.

Když tedy úspěšně sejdu dolů, modlím se, abych hlavně nevzbudil Minha, protože věřte tomu nebo ne, ale když jsem ho jednou omylem vzbudil, myslel jsem, že jsem v pekle. Byl strašně protivnej a nebyla s ním žádná rozumná řeč. Prostě nasranej Minho. Co byste taky chtěli že jo. Ale věřte mi, že to zažít nechcete. Jednou to stačilo.

Z obýváku vezmu deku a potichu otevírám dveře na terasu. Tentokrát úspěšně potichu. Sednu si na gauč a protože je fakt pozdě, kouknu na nebe, které je poseté milióny hvězd. To mi připomene, jak jsme se spolu s Bell koukali na hvězdy ještě v Placi. Tenkrát jsme si všichni mysleli, že Labyrint je to to nejhorší na celém světě, ale abych byl upřímný, nejradši bych se tam i vrátil. Mohl bych být v klidu s Bell, měli jsme tam všechno. Ale teď? Teď je to horší než kdy předtím a nejhorší na tom je, že mám takový divný pocit, který mi říká, že mi Bell něco tají.

Vzpomínky na Plac, Labyrint a Bell mě tak akorát rozesmutní ještě víc, ale z přemýšlení mě vytrhne něčí hlas.

Tak další kapitola je tady. Ano vím, že mi to trvá a že alespoň týden nic nevyšlo a že pořád slibuju, že se to lepší a ono pořád nic. Tak už radši nic neslibuju a těším se na vás u další kapitolky 😊💗💥😻💫✨❤️

PS: Baví vás to pořád?? Dejte mi vědět prosiiim