Wingless// FF Harry Styles CZ

Epilog

Smrt jsem si představovala všelijak, ale rozhodně ne jako travnatou pláň lemovanou vysokým stromovím, nad níž se vznáší hutná vůně karamelu a o něco svěžejší vůně čerstvých pomerančů.

Bylo to zvláštní. Protože jsem se necítila jinak, než za života. Snad jen fakt, že i přes foukající vítr mi nebyla zima, napovídal, že je něco jinak.

Otočila jsem se kolem dokola, abych obhlédla místo, kde strávím zbylý čas svého posmrtného života.

Široko daleko se rozkládala jen příroda, žádní lidé, žádná zvířata, žádné výrazné zvuky ani pohyb. 

Zdálo se mi to navýsost neutěšené, ale nezbývalo mi nic jiného, než tu prostě setrvat. Plácla jsem sebou do měkké trávy a lehla si na záda, abych alespoň na chvíli ukrátila nekonečně dlouhou chvíli.

V kapse mě cosi zatlačilo. Sáhla jsem dovnitř, abych to odstranila a leželo se mi pohodlněji. Nahmatala jsem přeložený papír, ze kterého se po jeho rozložení vyklubala ona fotografie s Vincentem, se kterou jsem se na půdě nedokázala rozloučit.

Do očí mi vhrkly slzy. Dokonce ani s ním jsem se nesetkala.

Držela jsem fotku v natažených rukách a koukala na ni upřeně a soustředěně. Byla to tady má jediná zábava, nic jiného jsem dělat nemohla. 

Bylo mi smutno z toho, jak to všechno nakonec dopadlo. Umřela jsem a stejně to k ničemu nebylo. Harry zůstal sám na zemi, Vincent byl bůhví kde a mě zbyly jen vzpomínky.

,,Tak takhle to s tebou nakonec bylo, milovala jsi toho vraha..." ozvalo se vedle mě. Trhla jsem hlavou a když mi pohled padl na Vincenta, opravdového a nsfalšovanéhl, který ležel vedle mě a koukal na fotku v mých rukách.

,,Vincente!" vyjekla jsem a vrhla se mu kolem krku. Vzlykala jsem mu do svetru a odmítala se pustit. Bylo to tak uklidňující, moci zase obejmout svého starého přítele a pocítit tak zase to nenahraditelné bezpečí, které jsem cítila jen v jeho a Harryho přítomnosti.

,,Víš že jsi šílená?" zasmál se a já s ním. Odtáhla jsem se a otřela si slzy.

,,Jo, já vím," pokývala jsem hlavou a stále nemohla uvěřit tomu, že tu sedí přede mnou. ,,Kdybys tak věděl, co jsem prožívala, když jsi umřel," posteskla jsem si a chytila ho za ruku.

,,Věř nebo ne, já to vím," usmál se smutně. ,,Viděl jsem to všechno odsud a brečel s tebou, jak mi sebe bylo líto," zažertoval a žďuchl mě do ramene. Společně jsme se zasmáli.

,,Proč jsi taková skleslá?" otázal se po chvíli mlčení.

,,Nejsem," odporovala jsem, ale bylo mi jasné, že člověk, který mě zná tak dobře a dlouho jako Vincent, mou lež prokoukne levou zadní.

,,Nepovídej," odbyl mě nekompromisně. ,,Koukej mi to říct, od toho nejlepší kamarádi jsou, no ne?" vybídl mě a objal kolem ramen.

,,Fajn..." vydechla jsem a zadívala se na fotku  jež jsem držela v rukách. ,,Prostě... mi chybí," pokrčila jsem rameny. ,,Čekala jsem, že když mě políbí, tak... já nevím, umřu a pak spolu půjdeme sem, jenže..." na konci se mi zlomil hlas. Byla jsem jen naivní dítě života neznalé a všechna má přání zůstala pohřbená pod hromadou smutku.

,,Jenže jeho sem nepustili," dořekl Vincent za mě a smutně se na mě usmál.

,,Jo..." přitakala jsem, i když to nebylo potřeba. Oběma nám bylo nad Slunce jasné, že Harrymu odpuštěno zkrátka a dobře nebylo.

,,No... je to chabá útěcha, protože nejsem láska tvýho života, ale máš aspoň mě," usmál se na mě konejšivě Vincent a plácl sebou zpět do trávy. Byla jsem ráda, že tu je se mnou a já nemusím svému smutku čelit úplně sama.

Zadívala jsem se na obzor a popotáhla nosem. Do očí se mi hrnuly slzy, ale chtěla jsem tomu zabránit a pro jednou za posledních pár dní se nerozbrečet.

,,Klidně si pobreč, vyplav to ze sebe," ozvalo se za mnou, jako kdyby mi Vincent četl myšlenky.

,,Nechci působit jako nevyrovnaná a ufňukaná-"

,,Znám tě už dost dlouho na to  abych věděl, jaká jsi doopravdy a teď máš na smutek právo," utnul mě a zavřel oči.

Potichounku jsem vzlykla a okamžitě si slzy otřela. Harry tu nebyl. Nic jsem s tím nemohla udělat. A brečet mi připadalo slabošské, i přes to, co mi řekl Vincent.

Obrátila jsem oči k nebi, abych slzy rozmrkala. Teď jsem možná byla statečná a udržela jsem své city na uzdě, jenže jsem moc dobře věděla, že někdy už to prostě nevydržím, bude se mi po Harrym stýskat tak moc, až mě to bude bolet a já se sesypu.

,,Myslíš, že se to někdy zahojí?" zeptala jsem se Vincenta trochu plačtivě.

,,Čas zahojí všechno," ujistil mě polohlasem, skoro jakoby usínal.

,,A ty ho ani nebudeš moc potřebovat," doplnil Vincenta Harryho hlas. Zvedla jsem hlavu a máem prodělala zástavu srdce.

Stál tam. Jeho statná postava se rýsovala proti mdlému slunečnímu svitu, kudrnaté vlasy mu lemovaly obličej v dokonalých prstýncích a ze zad mu vyrůstala mohutná černá křídla.

Bylo to podivné, dívat se na něj, obohaceného o tu prapodivnou ozdobu  ale byla jsem tak šťastná, že ho vidím, že jsem se nad tím nestačila ani pozastavit.

Vymrštila jsem se na nohy a rázem stála u něj a objímala ho kolem pasu. Tiskla jsem svůj obličej do jeho černé mikiny a nasávala vzdušnou a svěží vůni jeho kůže.

,,Jsi tady," špitla jsem tiše a ještě pevněji ho objala.

,,Jo," ujistil mě a vyzdvihl do náručí. ,,Jo, jsem a už nikdy nikam jinam nepůjdu," dodal a přitiskl své rty na ty mé.

Bylo to zvláštní, protože nikdy dřív, kromě té osudné chvíle, tohle neudělal.

Přestala jsem o tom však přemýšlet ve chvíli, kdy na sebe přitiskl a dotkl se mých stehen. Byla to ta nejnádhernější chvíle v mém životě.

Veškerý strach, smutek, výčistky svědomí a stesk tázem zmizel a nahradilo jej štěstí a hluboká láska, kterou jsem k Harrymu cítila.

Oba jsme do polibku plakali, protože nám oboum spadl nesmírně velikánský balvan ze srdce. Konečně jsme byli spolu, bez strachu, co se stane, když se sblížíme.

,,Nevěřil jsem, že by to kdy mohlo vyjít," zašeptal Harry, když už jsme ani jeden nemohli popadnout dech.

,,Ale vyšlo," zasmála jsem se šťastně. Byl to takový nesmírny skok, ze smutku věků na nekonečné štěstí.

,,Miluju tě," ujistil mě Harry tónem hlasu, jako kdyby si nebyl jist, zda to vím.

,,Já tebe," skousla jsem si ret a položila mu dlaň na tvář.

,,Hele, já nechci působit jako kazišuk..." začal Vincent, na kterého jsme v zajezí lásky oba dočista zapomněli.

,,Ale támhle si to k nám šinou nějaký dva lidi," upozornil nás a my se oba jako na povel otočili směrem, kterým ukazoval.

Měl pravdu. Pomalu se k nám blížily dvě postavy, jedna ženská, druhá mužská. Čím blíž byli, tím více detailů jejich tváří jsme rozpoznali.

Oba byli blonďatí a každý mi něčím podobný. Harry si toho zjevně všiml také a překvapeně se na mě otočil.

,,Nejsou to-" začal vyjeveně, chytil mě ochranářsky kolem pasu a pevně přitáhl k sobě.

,,Jo, moji rodiče..." vydechla jsem a po tváři se mi zkoulela jedna osamocená slaná kapka.