Wingless// FF Harry Styles CZ

VI. Hildino tajemství

,,Paule..." začala jsem, když zastavil před naším domem. ,,Ať se tam na té silnici stalo cokoliv... s nikým o tom prosím nemluv," žadonila jsem.

,,Takže ty víš, co se přihodilo?" pozvedl podezřívavě obočí.

,,Nevím, přísahám, že ne. Ale prosím tě, nikomu se o tom nezmiňuj," odmítala jsem ustoupit a byla jsem ochotná si před Paulem klidně i kleknout do prachu příjezdové cesty, jen aby o tom pomlčel.

,,Fajn, ani neceknu," kapituloval a mě spadl kámen ze srdce.

,,Děkuju," vydechla jsem, v rychlosti se s ním rozloučila a zaplula do chodbičky.

Charakteristická vůně vanilky útočící na můj nos byla jako uklidňující balzám. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem zaječela, jako kdyby mé na nože brali.

Zpoza rohu na mě z ničeho nic, jako duch, vykoukla teta s Bowiem v náručí. Nečekala jsem jí tu a málem mě trefil šlak.

,,Ty strašpytle," zasmála se a pustila svíjejícího se kocoura na zem. Okamžitě se mi začal otírat o kotníky, čímž bezpochyby vyžadoval, abych ho vzala do náručí.

,,Jen jsem se lekla," odbyla jsem ji. Samozřejmě, že jsem byla strašpytel, když jsem slyšela hlasy, bezdůvodně kolem vadly květiny a při pádech jsem se zastavovala o vzduch.

,,Putili mě dřív z práce, vím, že jdeš přes noc hlídat Ritchieho, tak mě napadlo, že ti s sebou něco upeču, co ty na to?" nabídla mi a mateřsky mě pohladila po vlasech.

,,Dobře, děkuju," usmála jsem se křečovitě a s Bowiem v náručí vyšlapala schody.

I přesto, že můj pokoj na mě většinou působil uklidňujícím dojmem, teď jsem se tu cítila až příliš na očích. Bylo tu tolik míst, kde se mohlo něco schovávat. Kde se mohl někdo schovávat a pozorovat mě odtamtud. Při té myšlence jsem se otřásla a položila Bowieho na postel.

I on vypadal neklidně, což bylo u kočky jeho lenosti neobvyklé. Neklidně mrskal ocáskem, tlumeně syčel a různobarevnýma očima obezřetně pozoroval dění kolem.

,,Taky jsi neklidný," pohladila jsem ho po chundelaté hlavičce zamyšleně a posadila se k němu. Ruka se mi trochu klepala, protože kolem mě vládl nepřirozený chlad a splín strachu ho jen umocňoval. ,,Něco se mi tu nelíbí," pošeptala jsem kocourkovi a on si vlezl ke mě na klín, kde se zatočil dokola a pak se mi v klubíčku uvelebil na stehnech.

///

V sešt večer jsem si vzala zabalený batůžek se základní hygienou, náhradním oblečení, knihou a Hildiným deníkem. Na jednu stranu jsem se nemohla dočkat, až se dozvím, co s ní bylo, ale na tu druhou jsem se bála, co se dočtu. Mohlo to být i něco, co by bylo lepší nevědět.

Od tety jsem si převzala krabičku s cookies a vyrazila na cestu dlouhou přesně od naší branky k brance Tomlinsonových, našich přímých sousedů.

Zazvonila jsem na zvonek a čekala, až mi přijde paní Tomlinsonová otevřít. Chvíli se nic nedělo a pak už se jen rozrazily dveře, ze kterých energicky vyběhl Ritchie, hnal se ke mě, odemkl branku a skočil mi do náručí. Vypadla mi přitom z ruky ona krabička se sušenkami a ty se rozsypaly po písčité příjezdové cestě.

,,Jejda, promiň," zrudl Ritchie.

,,To nic, když z nich ten písek ofoukáme..." mávla jsem rukou, klekla si a začala téměř netknuté sušenky skládat zpět do krabičky. Ritchie mi pomáhal, ale nebyl tak svědomitý a tak se na dně krabičky objevilo i pár mravenců a lístků. Bylo mi však jasné, že Ritchie by ty sušenky snědl, i kdyby byly obalené v mraveništi, jednak aby mi udělal radost, jednak proto, že u nich doma nikdo nepekl a tak to pro něj byl nevídaný luxus.