Wingless// FF Harry Styles CZ

V. Deník

Ráno jsem se vzbudila zpocená od hlavy až k patě. Cítila jsem se hrozně a hlavně jsem byla zase neskutečně vyděšená. Vůbec jsem netušila, co se to děje, měla jsem strach, jako nikdy v životě a ten sen, který sice mohl být jen výplod mojí vyšinuté fantazie, o čemž jsem dost pochybovala, mě dost vyděsil.

Roztřeseně jsem vystrčila nohy zpod peřiny a položila je na koberec před postelí. Kontakt s podlahou mě alespoň trochu vrátil do reality a já i přes strach, který zaplavoval celé mé tělo vstala a došla do kuchyně, jako by se nic nedělo. Teta seděla u stolu, unavená, ale usmívající se tak šťastně, jak jsem ji už dlouho neviděla.

,,Dobré ráno," pozdravila jsem ji tiše a za stálého těkání očima po okolí jsem usedla ke stolu.

,,Dobré ráno," zaculila se na mě a podepřela si hlavu.

,,Tak jaké to bylo?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem, aby si myslela, že je něco v nepořádku. kdybych jí řekla, co se mi děje, myslela by si, že jsem se zbláznila. Stejně jako Hilda bych skončila u terapeutky a... Hilda! O ní se přece říkalo, že se zbláznila... prý slyšela hlasy, zdály se jí podivné sny a měla pocit, že jí někdo sleduje... napadl mě skvělý nápad, který jsem se rozhodla hned ten den zrealizovat.

Teta mi nadšeně vyprávěla o schůzce, která se očividně více než vydařila, ale já jsem jí skoro neposlouchala, protože jsem myšlenkami byla někde úplně jinde. Konkrétně u toho, jestli si Hildegarde psala deník a pokud ano, jak bych se k němu mohla dostat.

,,...no a nakonec... Neuvěříš, Tiny! Dal mi pusu!" vypískla nadšeně jako puberťačka a celá červená usrkla kávy.

,,Hm, to je skvělé teto, moc ti to přeju," ujistila jsem ji nepřítomně s pohledem upřeným někam za její rameno. ,,Pro-promiň, dořekneš mi to večer, už musím jít," rozloučila jsem se chvatně a vyběhla do svého pokoje, kde jsem se jen v rychlosti oblékla a pak už sprintovala na zastávku.

Autobus měl pár minut zpoždění jako obvykle, ale tentokrát jsem u sebe měla sluchátka, tudíž mi to ani tolik nevadilo. Snažila jsem se nemyslet na podivné a děsivé události posledních dní a poslouchala jsem melodický a přímo andělský hlas svého nejzamilovanějšího zpěváka a kývala hlavou do rytmu písničky Headlong, která alespoň trochu vymazala strach z mého mozku.

Na zadním sedadle jsem nervózně poposedávala a vyděšeně se rozhlížela kolem, dokud nepřistoupil Vincent a neobjal mě kolem ramen.

,,Jak ti je?" zeptal se starostlivě a já pokrčila rameny.

,,Jde to," zalhala jsem a zastrčila si pramen blonďatých vlasů za ucho.

,,Nevěřím ti to, ale když myslíš..." přitiskl mě k sobě a já mu položila hlavu na rameno. Vincent byl jako můj starší bratr, ochranářský, starostlivý, ale někdy také pěkně otravný a necitlivý.

,,Znáš Jane Brownovou?" zeptal se najednou.

,,Takovou tu brunetu s neskutečně pitomýma očima?" povytáhla jsem obočí a Vincent se nespokojeně zamračil.

,,Takhle o ní nemluv, je náhodou moc milá," utrhl se na mě a já zvedla ruce do výši hlavy v obranném gestu.

,,Pardon, pardon, hlavně se nezblázni," při posledním slově mě však napadlo: co když ten, kdo je z vás dvou blázen, jsi ty? Neslyšíš snad hlasy?

,,Včera večer jsem jí pozval na rande, nevadí ti to?" zadíval se mi do různobarevných očí svýma krásnýma zelenýma.

,,Proč by mi to mělo vadit, tvůj život, tvoje nuda," pokrčila jsem rameny a když jsem zaregistrovala jeho popuzený výraz, i přes své starosti a strach jsem se usmála. ,,Dělám si jen legraci, určitě bude moc fajn," ujistila jsem ho, ale ve skrytu duše na ni trochu žárlila. Ne snad, že by se mi Vincent líbil, ale bylo mi jasné, že jestli se dají dohromady, nebude na mě už mít tolik času. Bylo to ode mě sobecké, ale ve chvíli, kdy jsme zcela vážně pochybovala o svém psychickém zdraví, mi to bylo srdečně jedno.