Wingless// FF Harry Styles CZ

XX. Zdání někdy klame

,,Harry?" odvážila jsem se na něj promluvit, když jsem v pátek odpoledne seděla na pohovce na půdě s hrnkem teplého čaje v huňatých ponožkách a za Boha se nemohla soustředit na rozečtenou knihu, kterou jsem měla položenou na stehnech.

,,Hm?" dal najevo, že mě vnímá a já se s hlubokým nádechem odhodlala už konečně zeptat.

,,Co přesně... co přesně se dělo u vás doma, když jsi byl malý kluk?" hlas se mi zřetelně třásl a Harry sebou při té otázce trhl, jako kdybych ho udeřila.

,,No..." v obličeji jsem mu jasně vyčetla, že to opravdu nebylo nic hezkého a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to bylo ještě horší, než jak jsem si to představila z Annina vyprávění.

,,Harry, prosím, mě můžeš věřit," ujišťovala jsem ho a přisunula se k němu blíž.

,,Já vím že jo," ujistil mě a pokusil se o úsměv. Koutky rtů se bez problému zvedly, ale v očích se mu ta grimasa neodrazila. ,,Ale těžko se mi o tom mluví," pokrčil rameny a znovu sklopil pohled. Už odmala jsem byla zvědavá, kromě toho, že mě zajímalo, jak co a proč funguje, byla jsem žhavá po drbech a lidských tajemstvích. Není to zrovna hezká vlastnost, já to vím, ale zkrátka mě baví pronikat do lidských charakterů a ten Harryho se mi zdál zajímavější, než kohokoliv jiného. 

Na rozdíl od mých přátel a známých toho měl totiž za sebou víc než dost a jak jsem si domyslela, nebyly to zrovna radostiplné zážitky.

,,Já to chápu, Harry," dotkla jsem se jeho zápěstí. čekala jsem že ucukne, ale on mi stiskl dlaň. Jeho chladný vodový dotek mi do těla vystřelil jakousi hřejivou elektřinu, která jakoby zbystřila mé vnímání, hlavně hmat. ,,Ale třeba se ti uleví, když to někomu řekneš," zamumlala jsem nejistě a vnímala dotek jeho kůže. 

,,Můj otec byl blázen," začal a zadíval se do zdi, jako kdyby se ponořil do svých vzpomínek a na chvíli se odpoutal od reality. ,,Nebyl normální a nedokázal ovládnout svůj vztek. Na mámu furt řval a nadával jí, Gemmě vyčítal, že není dost chytrá na to, aby šla v jeho stopách a stala se vědkyní a mě... mě nenáviděl ze všech nejvíc," pak se z transu probral a znovu nasadil ten neupřímný úsměv. ,,Bil mě," nepodařilo se mu ho při těch slovech udržet a tak zatnul pěsti. Bohužel si neuvědomil, že v jedné ruce svírá tu mou a tak mi ji dost bolestivě stiskl.

Trochu jsem vypískla, ale ruku se mu vytrhnout nepokusila. On tu pro mě většinou byl, teď byla řada na mě a já mu potřebovala nějak dát najevo svou účast.

,,Hodně?" špitla jsem a druhou dlaň mu položila na předloktí. Cítila jsem, jak se mu pod chladnou kůží napínají svaly, což bylo opravdu velmi zvláštní vzhledem k tomu, že nebyl z masa a kostí.

,,Jo," pokrčil rameny. Nezasvěcený pozorovatel by si řekl, že to byla nanejvýš bezstarostná opověď, ale mě bylo jasné, že se za tím tónem snaží skrýt bolest.

,,Proto jsi odešel z domova?" nedala jsem si pokoj s dotazy a dál vyzvídala.

,,Já nikdy domov neměl, Destiny," upozornil mě hlasem tak hrubým, až skoro nezněl jako Harryho obvyklý hluboký, ale uším lahodící chraplák. Z jeho slov mě bodlo u srdce. Každý si přeci zaslouží domov...

,,Kvůli... kvůli otci?" mluvila jsem tak tiše, až byl div, že mě Harry vůbec slyšel. 

,,Jo, přesně tak..." pokýval hlavou a tónem, kterým odpovídal, mi dával jasně najevo, že tohle téma by už rád uzavřel.

,,Kam jdeš?" podivil se, když jsem se z ničeho nic zvedla.

,,Potřebuju se ještě na něco podívat do knihovny a v pět zavírají," objasnila jsem svůj záměr a seběhla schody, abych se v pokoji mohla převléknout do něčeho, co na kilometr nekřičelo, že jsem se právě neproduktivně válela.