Wingless// FF Harry Styles CZ

XXXVIII. Osudová chyba

Celý den jsem seděla ve škole jako ve snách a přemýšlela o tom, co chce Vincent po vyučování vyvádět. Nezlobil se často, ale když už na to přišlo, ve vzteku byl schopen prakticky čehokoliv. Mstít se, dělat lidem naschvály a někdy, v krajních případech, i nehezky ublížit.

Sama jsem byla párkrát svědkem jeho výbuchu vzteku a pokaždé, když jsem se musela dívat na to, jak běsní a vlastně pořádně neví, co má dělat, mi bylo do breku. Vincent byl tak hodný člověk, až ho to ničilo. 

Neměla jsem z jeho momentálního rozpoložení dobrý pocit. Když se doopravdy naštval, vzduchem létaly hromy a blesky, jeho oči se proměnily ve chřtány sopky a choval se jako smyslů zbavený.

Když jsem se konečně dostavila před jejich veliký dům, klepaly se mi ruce a dech se mi nervozitou zadrhával v hrdle. Opravdu jsem o něj měla strach. Většinou, když ho něco trápilo, počkal až to přejde a snažil se to zamaskoval a utišit přehnaným veselím, jenže teď ho netrápil špatný prospěch, nebo posměšky spolužáků na jeho adresu.

Tentokrát byl jeho vztek nebezpečný, protože ho mohl vést k neuváženostem a jak jsem ho tak znala, určitě vymyslel nějakou neplechu, která bude všem dospělým naprosto proti srsti a oba si za to slízneme kázání o našem nezodpovědném chování.

Ovšem vyhlídka nadávek teď nebyla to, co mě děsilo. 

Vincent mi přišel otevřít se zarputilým výrazem, který hyzdil jeho jinak mladickou tvář. Oči měl tvrdé, světlá zeleň přešla v tmavší a odhodlanější odstín. Ráznost jeho kroků a činů mě znepokojila ještě víc, protože z ní bylo jasně patrné, že mu jeho rozhodnutí, ať to bylo cokoliv, nikdo nevymluví. Když se Vincent pro něco rozhodl, nejel přes to vlak, nikdo by ho nezviklal ani párem volů, a tohle rozhodnutí nevypadalo, že by si umanul chovat slepice nebo něco podobně šíleného, ale ve výsledku neškodného.

,,Říkal jsi, že mám po škole přijít, tak...jsem tu" pokrčila jsem rameny ve snaze rozproudit nějakou konverzaci, zatímco jsem seděla u kuchyňského stolu a popíjela limonádu, která smutně postávala na stole.

,,Ta byla Hubertova, možná chytneš nějakou dětskou breberu," máchl rukou směrem k mé sklenici s lhostejností, kterou jsem u něj nikdy dřív nepoznala. 

,,Vincente, co se s tebou děje?" vyzvídala jsem opatrně, aby se na mě vztekle neutrhl. ,,Včera jakoby v tobě něco přepnulo a ty jsi se začal chovat úplně jinak," starostlivě jsem vraštila obočí.

,,Jak jsem řekl, už mě vytáčí, jak mi všichni zasahujou do života a řikaj mi, co mám dělat. Já už mám dost všech jejich keců a zákazů a příkazů! Jsem kurva dospělej!" rozčiloval se a z očí mu šlehaly blesky. Bylo už na první pohled poznat, že přetekl pohár jeho trpělivosti a on to ze sebe potřebuje akutně dostat. Problém byl v tom, že to byl Vincent, lidská anomálie ve všech ohledech, takže měl vlastní způsob i na tohle. A ten způsob byl vše, jen ne bezpečný a neškodný.

,,Ale tohle jednou skončí, až se odstěhuješ od-" snažila jsem se ho utěšit, ale ani mě nenechal domluvit.

,,Dokážu jim, že už nejsem to malý dítě, za který mě pořád maj!" dupl si, což bylo nanejvýš dětinské gesto. ,,Už nechci bejt ovládanej svejma rodičema ani nikym jinym, chci žít svůj vlastní život, po svým. Moct rozhodovat o tom, co udělám a jak, kam půjdu, s kým a jak dlouho tam budu. Jestli si domů pozvu svoji holku nebo ne."

,,Prosím, hlavně žádné neuváženosti!" zalomila jsem rukama, jakmile dokončil svůj monolog, protože z jeho tónu mi bylo jasné, že má všeho akorát tak dost a nebude si brát žádné servítky.