Wingless// FF Harry Styles CZ

XXXVII. Ticho před bouří

Doma bylo ticho a prázdno, po tetě ani po Harrym ani památky. Byla jsem na sebe tak naštvaná. Ta nově nastolená klidná harmonie nevydržela ani jeden celý den a už jsem to pokazila. Kdybych tam, já husa pitomá, jen nešla, mohla jsem teď sedět v křesle zabalená do deky s knihou v ruce a třeba se nechat objímat od Harryho.

Jenže ten je teď naštvaný a zrazený, což mu nemohu mít za zlé, ani kdybych chtěla. Zlobit se na Harryho pro mě obvykle nebylo těžké, protože některé věci, které vyváděl, byly opravdu šílené a pro mě nepochopitelné. Ovšem tentokrát byl naprosto v právu. Byla moje vina, že jsem se nechala od Zayna políbit, nebo spíš že jsem se s ním vůbec sešla.

z chmurů mě částečně vysvobodil pronikavý zvuk domovního zvonku, který svými nepravidelnými intervaly prozrazoval, že u dveří nestojí nikdo jiný, než Vincent. To mě trochu pozvedlo na duchu, protože vidina, že konečně uvidím přátelskou tvář, která po mě nebude nic chtít, mi připadala tak lákavá, až se mi skoro chtělo brečet.

Doběhla jsem ke dveřím a otevřela. Opravdu tam stál Vincent s taškou plnou jídla a rošťáckým úsměvem usídleným na tváři.

,,Přijela ti psychická podpora," zahlaholil bodře a já se musela i přes svůj smutek usmát. 

,,tak pojď dál, ty podporo," vyzvala jsem ho vyčerpaně a zavřela za ním dveře.

,,Ale copak copak, pořád držíš smutek?" vyměnil rozverný tón za starostlivý. Odnesl tašku do kuchyně a rozvalil se na jedné z židlí.

,,Tak trochu," přikývla jsem a posadila se naproti němu. ,,Ale už je to o něco lepší," zalhala jsem. Podle jeho výrazu bylo jasně patrné, že mi ani trochu nevěří, ale na nic se nevyptával. To mě trochu překvapilo, protože Vincentovi se ne nadarmo za jeho zády přezdívalo slepičí prdel. Tu přezdívku jsem nenáviděla, protože byla urážlivá, ale někdy jsem se nedivila, že je mezi spolužáky tak oblíbená. Všechno potřeboval vědět a ve školních drbech se orientoval líp, než kdejaká holka, s výjimkou Stelly a jí podobných, samozřejmě.

,,Dneska je ale smutek zakázanej, je ti to jasný," povytáhl vyzývavě obočí a já se teatrálně chytila za srdce.

,,Nevím, jak to přežiju," položila jsem si ruku na čelo a předstírala mdloby.

,,No vidíš, nebude to tak zlý," zazubil se na mě a jak bylo jeho zvykem, pocuchal mi vlasy. Při tom gestu mě zahřálo u srdce. Vincent byl, stejně jako já, okolím poměrně neoblíbený. Spoustu lidí nedokázalo přičichnout k jeho humoru a tak ho raději pomlouvali a házeli na něj špínu.

Věděla jsem, že to není člověk pro všechny, ale pro mě to byl ten nejlepší kamarád, jakého jsem si mohla přát.

Poslední dobou jsem si uvědomovala víc než předtím, jak moc mi na něm záleží. Možná to bylo proto, že od doby, kdy mě takové myšlenky přepadaly, byl mou téměř jedinou oporou v těžkých chvílích a nikdy, nikdy se ke mě neotočil zády.

,,Díky," vyhrkla jsem spontánně a objala ho okolo krku.

,,Za co?" nechápal a přidržel se stolu, aby se pod mou vahou neporoučel k zemi.

,,Za všechno," objasnila jsem tiše a konečně ho pustila. ,,Mám tě ráda," usmála jsem se slzami v očích.

,,Proboha, co se děje," zamrkal překvapeně. ,,Obvykle takhle vděčná a přítulná nebejváš," dodal s podezřívavě svraštěným obočím.

,,Stalo se prostě moc věcí najednou," pokývala jsem hlavou a setřela si pár zbloudilých slz. ,,Moc smutku a zklamání v jednom dni, víš?" pousmála jsem se, abych mu dala najevo, že je mi fajn.