Wingless// FF Harry Styles CZ

XL. Dno

Otevřela jsem spánkem slepené oči a první, co jsem rozmazaně spatřila, byla mnou pomalovaná zeď v mém pokoji. Zvedla jsem se na loktech a zjistila, že v nohách postele se rozvaluje rozespalý Bowie, břichem nahoru a s tlapkami rozhozenými do všech směrů.

Skutečnost, že jsem se nacházela ve svém pokoji byla značně polehčující okolností. Usilovně jsem si přehrávala poslední události, které mírně halila matná mlha a vzpomínky tak nebyly stoprocentně jasné.

,,Sen..." vydechla jsem. ,,Všechno to byl jen sen!" zavýskla jsem vesele, s úlevou a podivila se, kam se v tom případě poděl Vincent, když tu ještě včera večer byl.

Podívala jsem se na hodiny a když jsem s překvapením shledala, že už je téměř deset dopoledne, napadlo mě, že mě možná prostě nechal spát a odešel za Jane. U něj by to nebylo nic neobvyklého, ale přesto jsem se rozhodla jí zavolat, abych se přeci jenom ujistila, že je v pořádku.

Vytočila jsem tedy její číslo a zatímco jsem čekala, až se ozve její tichý hlas, bezděčně jsem se probírala Bowieho hustou srstí. Spokojeně vrněl, líně se protahoval a slastně mhouřil různobarevné oči.

,,Ahoj Jane!" vyhrkla jsem hned, jak přijala hovor.

,,Ahoj," oplatila mi pozdrav. Její hlas zněl jako ze záhrobí. Třeba se teprve vzbudila, nebo je nastydlá... pomyslela jsem si, trochu skepticky, ale s nadějí.

,,Prosím tě nevíš, kde je Vincent? Včera večer přišel a přespával u mě, ale asi někam odešel a já e chci ujistit, že je v pořádku..." zeptala jsem se, zatímco jsem drbala Bowieho pod bradou.

,,Destiny..." zalapala tiše po dechu.

,,Co se děje?" nechápala jsem její reakci.

,,Ty ses při té nehodě uhodila do hlavy?" zeptala se bez sebemenší špetky jízlivosti, spíš starostlivě a snad i vyděšeně.

,,Prosím?" vytřeštila jsem oči. Nechápala jsem, jak ví o té nehodě, když se mi to jen zdálo...

,,Destiny, Vincent je... po smrti," zašeptala a mě se v hrdle zadrhl dech. Tímhle oznámením smazala veškerou mou naději. Svět se mi roztříštil před očima, srdce bolestivě zakňouralo, ale ze mě dobrých pár sekund nevyšla ani hláska.

,,Takže... takže to nebyl jen-jen sen?" vykoktala jsem nakonec vyděšeně.

,,Ne, Destiny, nebyl," ujistila mě sklesle a zněla, jako by se musela ze všech sil přemáhat, aby se nerozbrečela, což mě z nějakého důvodu strašně štvalo. Po pravdě, nedivila jsem se jí, Vincent byl její kluk, ale já si sobecky nárokovala právo na to ho oplakávat jen a pouze pro sebe.

Jakmile ta slova vypustila z úst, mobil mi vypadl z ruky a já zůstala nehybně sedět a zírat na obličej Kurta Cobaina mnou namalovaný na zeď.

Bowie nespokojeně zamňoukal, protože jsem ho přestala drbat a Jane ještě něco říkala do mobilu, momentálně osaměle ležícího na koberci, ale mě jakoby se zastavilo srdce.

Celý svět kolem mě rázem zešedl, postavy na zdi jako by najednou zesmutněly. Vše se ponořilo do nehezké našedlé mlhy, jejíž chapadla ovíjející mou mysl, smrděla samotou a zoufalstvím.

Člověk, který měl největší vliv na mou osobnost, který byl pevným a jistým bodem a oporou, kdykoliv jsem měla chuť si prostě jen lehnout na zem, zavřít oči a na všechno se z vysoka vykašlat, byl po smrti.

Už jsem ho nikdy neměla spatřit, už nikdy jsem se s ním neměla potkat, obejmout ho, pohádat se s ním o tom, na jaký film se budeme koukat, nebo kam půjdeme o víkendu, už nikdy jsme spolu neměli bloudit lesem, pořádat spontánní výlety mimo město na kolech, chodit v létě na koupaliště, tam se navzájem topit a vypuzovat ostatní svým jekotem a smíchem. Tohle všechno byla minulost, Vincent už byl minulost.