Wingless// FF Harry Styles CZ

XXIV. Pandořina skříňka

Když jsem ráno procitla z neklidného a stále přerušovaného spánku, připadala jsem si zrazeně, zklamaně a zbytečně. Netuším, co mě to včera popadlo, ale bylo to tak náhlé, že jsem to musela podvědomě chtít a prostě to tak nějak pozvolna, ale nečekaně vyplavalo na povrch.

Jistě, Harry byl atraktivní, ale já už byla ve věku, kdy mi nezáleželo jen na tom, jak kdo vypadá, ale taky na jeho chování a na tom, jak má nastavené priority a morální hodnoty. A abych byla upřímná Harryho morálka, jestli vůbec nějaká existovala, byla na hodně nízké úrovni, ne-li pod bodem mrazu. 

Vstala jsem, protřela si oči a zamyšleně koukala před sebe, aniž bych se zaměřovala na nějaký určitý předmět. V půl desáté se pro mě měl stavit Vincent, abychom pak na kolech dojeli k nedaleké zřícenině. 

Pořád jsem byla neskutečně zvědavá, co tak důležitého a tajného mi chce říct, ale zvědavost a touho otevřít tuhle Pandořinu skříňku poněkud zastínil ne zrovna příjemný incident s Harrym a nepovedeným polibkem. Podívala jsem se na hodiny a když jsem zjistila, že mám víc jak hodinu času, otráveně jsem se svalila zpátky do peřin a přemýšlela o posledních pár týdnech. Když se to vzalo kolem a kolem, šla jsem z bláta do louže a zase zpět. Pořád to bylo jako na horské dráze, někdy jsem se cítila tak skvěle, až jsem měla pocit, že to snad není ani možné a jindy, jako třeba zrovna teď, byla má nálada na úrovni dna Mariánského příkopu a nevypadala, že by se nějak chystala vyšplhat do nadmořských výšek.

S Harrym to bylo jako ze špice Mount Everestu do těch nejnižších proláklin. Byl první člověk, kvůli kterému jsem se dokázala cítit děsně, ale skvěle zároveň. První člověk, na kterého jsem měla permanentně vztek, ale v tu samou chvíli byla vděčná za jeho existenci. To zjištění se mi ani trochu nelíbilo, znamenalo to totiž, že mi na něm začíná opravdu záležet a ten včerejší záchvěv náklonnosti nebyl jen nějaký omyl způsobený zmatením.

Musela jsem nad Harrym přemýšlet asi opravdu hodně dlouho, nebo jsem možná upadla do dalšího spánku, ze kterého jsem co chvíli procitla, ale do reality jsem se vrátila až po tom, co se neúprosně rozezvonil domovní zvonek.

Jeho zvuk jako kdyby křičel, abych přestala přemýšlet nad nesmysly a vrátila se zpět nohama na zem, zpět do světa, kde žijí lidé z masa a kostí, kteří mi neubližují a netráví se mnou čas, jen protože musí.

S povzdechem jsem seběhla schody a modlila se, aby za dveřmi stál Vincent, protože kdybych měla v pyžamu otevírat komukoliv jinému, asi bych se propadla hanbou. Když jsem byla asi v půlce schodiště, dotyčný u dveří začal zběsile mačkat zvonek, čímž i chtěl dát najevo, abych si pospíšila. Byl to Vincent, kdo jiný takhle vyváděl?

,,No jo furt! Vždyť už jdu!" zaječela jsem, i když mi bylo jasné, že mě nemůže slyšet.

Otevřela jsem dveře a zamračila se na svého nejlepšího přítele. 

,,To mě jako budíš ze zimního spánku, nebo co?" utrhla jsem se na něj, ale myslela to  žertu. Vincent byl už zkrátka takový, hlasitý, drzý, nevyzpytatelný a bez jakéhokoliv citu pro to, kdy se jaká činnost hodí a kdy naopak vůbec.

,,Vyháním vám ze zvonku pavouky," pokrčil rameny a pak sjel pohledem na mé pyžamo.

,,Je vidět, že jsi opravdu nachystaná," zašklebil se ironicky. Vyplázla jsem na něj jazyk a zabouchla mu dveře před nosem, abych se v klidu převlékla. Věděla jsem, že se neurazí ani nenaštve, protože jsme byli přátelé už roky a takové věci jeden druhému dělali pořád.

,,No to je dost, už jsem myslel, že tu vystojím důlek," šťouchl mě do ramene, Jakmile jsem už oblečená vyšla z domu a zamkla dveře.

,,To jsi hodný, že jsi nám tu chtěl vyhloubit jezírko," zazubila jsem se na něj a vyvezla z malinkatého zahradního domku své zašlé kolo.