Ta Pravá (první díl)

Část 62 Lara: Hans

Nadcházející dny mi malinko splývají. Mám určitou představu, kolik uběhlo dní od mého uvěznění, a to díky pravidelným návštěvám, které se nesly v podobném duchu jako ta první. Snažili se mě přesvědčit, abych jim pomohla.

Můj výsměch přestali brát na vědomí a s větou uvidíme se zítra, odešli. Asi mi už přestal fungovat mozek, protože jsem nedokázala přijít na důvod, proč se mě vůbec snaží přesvědčit. Trávila jsem hodiny přemýšlením nad důvodem jejich nabídky. Vytvořila jsem několik scénářů, které mi v závěru nedávali smysl, proto jsem své snahy vzdala.

Pokud se mé počty nepletly, jsem tu už pátý den. V cele jsem měla záchod a denně mi nosili vědro se studenou vodou, takže jsem se mohla opláchnout, ale pach krve jsem na svém oblečení cítila pořád. Suchý chleba a vodu jsem dostávala dvakrát denně, takže jsem začala ztrácet na hmotnosti a mé tělo bylo oslabené z nedostatku živin.

Asi jsem to s tou chválou o jejich celách přehnala.

Čím více dní plynulo, tím více mi docházelo, že se blíží den, kdy dorazí Král bolesti, nebo jak ho vlastně oslovovali. Předpokládám, že jeho příjezd zdržovaly převážně byrokratické záležitosti, spojené s jeho nastoupením na vůdcovský post. Jinak by mě už asi dávno rozdrtil. Derek se vždy nezapomněl zmínit o Hansových činech, jež předcházely jeho pověst. Zvlášť tu poslední historku si náramně vychutnával, kdy mi líčil, jak Hans nechal vykrvácet muže tím, že mu odřezal všechny prsty, uši a na závěr si nechal jeho chloubu.

Znuděně jsem zvedla obočí a do placu hodila příběh, kdy jsem něco podobného udělala na Sibiři s gangsterem, který povraždil celou vesnici, ale předtím znásilnil všechny ženy, včetně těch, které ještě řádně nedospěly. Popsala jsem to do nejpodrobnějších detailů.

Oliver se na mě znechuceně zašklebil a já věděla, že má historka nabyla účelu.

Tyler mě vždy při odchodu obdařil pohledem, z něhož jsem vycítila obavy. Chtěl abych jejich nabídku přijala.

Rány se mi pomalu zacelovaly. K mému překvapení mě nemučili, nebo se neuchylovali k jiným praktikám, které by mé tělo totálně oslabilo. Asi si mě šetřili na toho pekelného velitele, nebo prostě lidi nemučili jako to dělá Lapis.

Kromě jejich návštěv jsem vždy poslouchala příběhy své nové kamarádky Sarah, která se od doby, co mi prozradila, že zabila spoustu lidí, už ani slůvkem nezmínila, že by něco takového provedla. Ani se jí nedivím. Dle všeho už tu nějaký ten pátek je a vykládat cizí holce o své minulosti nemusí být zrovna dvakrát příjemné. Navíc, vykonávat vraždy je něco jiného než o nich mluvit.

Také o nich nemluvím.

Dále mi vykládala o své rodné vsi Šuluta na Sibiři, která je obklopena krásnou krajinou. Nezapomněla se zmínit o místních zvycích a tradicích, které si jako malá vždy do sytosti užívala.

Nikdy jsem o této vesnici neslyšela, i když jsem strávila většinu svého života na Sibiři. Sarah vždy vynechala jakékoliv zmínky o své rodině, proto jsem toto téma ponechávala uzavřené až do doby, než se ona zeptala na mojí.

Opřu se o známé místo u zdi, abych jí lépe slyšela a otřu si navlhlé čelo. „Nemám rodinu," odvětím a přemýšlím, zda se dá Lapis považovat za rodinu, nebo ne.

„Každý má rodinu," za tu krátkou dobu, co Sarah znám, jsem se s jejími protichůdnými názory už smířila. Tuto odpověď jsem čekala.

Poškrábu se na krku a zamyslím se nad odpovědí „co je vůbec rodina?" zeptám se a očima vyhledám na zdi místo, na které se dívám celé dny, co jsem tu.