Část 36 Lara: Osudová volba

758 43 4
                                    

Stojí přímo přede mnou.

Černá bunda a džíny mi připomínají, jak moc dobře vypadá v čemkoliv, co si oblékne. Jeho tmavé vlasy má rozcuchané, takže při jemném foukání větru vypadá jak malý kluk, který se neumí pořádně učesat. Prohlédnu si ho od hlavy k patě a píchne mě u srdce při pomyšlení, proč jsem dnes přišla.

Z jeho výrazu poznám, že je překvapený. Zjevně nečekal, že se tu zjevím.

Po tom, co jsem obhlídla situaci v jejich domě mi došlo, že už tam není. Vloupala jsem se do pracovny jeho otce a vyposlechla rozhovor profesora Dereka, který jsem doufala, že s tím nemá nic společného. Zjistila jsem, že Tyler zdrhl. Pročesala jsem les a všechny stopy mě přivedly právě sem. K Dwerskému vodopádu.

Šumění vody mi zní v uších tak silně, že sotva slyším okolní zvuky. Proud je v tomto období poměrně silný, takže je slyšet i několik kilometrů daleko. Poloha měsíce mě přesvědčí, že je něco málo po půlnoci. Mám poslední den na splnění úkolu.

Z postranního pouzdra vytáhnu nůž a zlostně si změřím svého protivníka. Čepel mi zapadne do dlaně a jeho nabroušené ostří se zaleskne.

Nesmím polevit. Kvůli Dianě se vzdám všeho, na čem mi kdy záleželo.

Klidně i svobody.

„Laro?" osloví mě a ten medový hlas mi zní v hlavně ještě několik vteřin poté.

„Nejsem Lara," nelžu. Lara Phillipsová bylo jméno, které jsem přetvořila z Lorelai. Prostě Lorelai. Žádné příjmení, žádné identifikační číslo. Prostě nic.

Vrhnu po něm nůž a obratně se mu vyhne, takže nůž se zabodne do blízkého stromu.

„Jsem jednička," zavrčím na něj a pustím se do něj pěstmi. Prvním dvěma úderům uhne, ale tím posledním ho dostanu. Zaskučí silou toho úderu a lehce se usměje. Skopne mě ze mě až zakleju nadávku. Rozběhne se směrem k blízké skalce, která je přibližně metr vyvýšená. Zamířím za ním.

Překvapí mě, když vyleze na skalku a přemetem vzad se dostane za mě. Sakra. Než se stihnu otočit, tak mě chytne kolem paží a uvězní mě ve svém sevření.

Cítím jeho blízkost a vůni citrusů. Nepoddej se tomu. Zanadávám si v nitru a začnu se zmítat ze strany na stranu, abych ho setřásla. Má však velkou sílu a jsem v nevýhodě.

„Prosím přestaň," zašeptá mi do ucha. Jeho dech mě polechtá na krku a celá se otřesu nad vzájemnou blízkostí. Cítím každý jeho sval. Jeho tělo se ke mně tiskne každým centimetrem a moje tělo si je toho plně vědomo. Cítím horkost v místech, kde bych ho cítit neměla.

Musím se od něj dostat pryč.

Odrazím se od blízké skalky a přinutím ho couvat vzad. Několik metrů za ním je jezírko, pokud se dostanu k břehu, můžu využít jeho mohutné výšky a strčit ho do vody. Všimne si mého marného pokusu a na zátylku ucítím jeho smích. Začnu rukou šmátrat po druhém pouzdru na nůž, ale všimne si toho, vytáhne mi z pouzdra nůž a odhodí ho do blízkého roští.

Sakra.

Zanadávám a spontánně se rozmáchnu hlavou a trefím ho do čela. Zaskučí a povolí stisk. Zasadím mu ránu do čelisti a o několik kroků ode mě ustoupí. Vytvořím mezi námi prostor a mám pocit, že se můžu konečně nadechnout. Jeho blízkost mě dusí.

Rychle se vzpamatuji a vytáhnu jedinou zbraň, která mi zbyla.

Samostříl.

Namířím na něj.

Ta Pravá (první díl)Kde žijí příběhy. Začni objevovat